Gustav Meyrink

/* 19. 1. 1868 Vídeň - 4. 12. 1932 Starnberg v SRN / mystik a spisovatel
Narodil se jako nemanželské dítě německé herečky Marie Meyerové a würtenberského ministra, prožil velmi kruté mládí v Mnichově a Hamburku. Od roku 1884 žil v Praze, kde si se společníkem otevřel bankovní dům za pomoci peněz poukázaných mu v den plnoletosti otcem. Roku 1891 spoluzaložil a předsedal lóži "U Modré hvězdy", odbočce teozofické společnosti, jejímiž členy postupně byli i Julius Zeyer, Emanuel z Lešehradu a Karel Weinfurter. V této době získával znalosti z parapsychologie a okultismu, z dějin tajných spolků a řádů... Jako spisovatel satirických povídek a časopiseckých článků si proti sobě poštval mocné, kteří se ho pokusili zničit. Byl zatčen a obviněn, že své klienty okultními praktikami nutil k nevýhodným finančním transakcím. Vina mu sice nebyla prokázána, ale existenčně byl zničen. Proto opustil v roce 1904 Prahu natrvalo. Po zastávkách ve Vídni, Mnichově a Montreux se usadil a do své smrti v roce 1932 tvořil ve Starnbergu. Prahu navštívil pouze dvakrát, ale o to více se k ní vracel ve svém díle. více>>

Díla:

Golem (1915)
Zelená tvář (1916)
Valpuržina noc (1917)
Bílý dominikán (1921)
Anděl západního okna (1927)

Svým románem "Golem" (1915), který v krátké době vyšel téměř ve čtvrtmilionovém nákladu, se stal velmi úspěšným spisovatelem, ale zájem o jeho dílo náhle opadl a Meyrink se ocitl v bídě. Napsal řadu mystických románů, které jsou vskutku prvotřídní literaturou iniciační.

Dále psal povídky (viz. Hodinář) - nejen s mystickou tématikou, v mnohých kritizoval měšťácký život a šosáctví.
Mezi jeho povídkové soubory patří:
Šosákův rozhlas (1913)
Netopýři (1926)
Je autorem mnoha fejetonů, přispíval do okultistických sborníků, překládal Dickense. Autorsky se podílel na několika divadelních hrách.

Texty:

Obrazy psane v vzduchu
Jedné noci, v zimě, kdy jsem si pro hluboký sníh nemohl vyjet na oblíbené cesty po kopcích, seděl jsem na lavičce u Vltavy. Za mnou čněla stará mostecká věž s velikými hodinami. Již po několik hodin jsem tam seděl, chvěje se chladem, přestože jsem byl zachumlán do kožichu, a zíral do černošedého nebe, usiluje o to, dosáhnout jakýmkoliv způsobem toho, co mi bratří žijící v Indii v náznaku popsali jako vnitřní zření.
Zelená tvář
Klíč k moci nad vnitřní přírodou je zrezivělý od dob potopy. Jmenuje se: -- být bdělý.
povídka - Hra cvrčků
Tedy: Jednoho rána jsem se dozvěděl od lamaických poutníků, že nedaleko mého tábořiště sídlí velice vznešený Dugpa, jeden z obávaných ďábelských kněží, kteří označeni šarlatově červenými čepicemi tvrdí, že jsou přímými potomky démona muchomůrek
povídka Hodinář
Tvoje hodiny se zastavily na druhé – na hodině zničení. Přešly ji z milosti. Jiní na to zemřou a zabloudí do říše smrti. Tyto zde našly cestu ke mně – k tomu, z jehož rukou vyšly. Za to děkují tobě. Mohly přijít pouze proto, že jsi je celý život ochraňoval a nikdy se na ně nezlobil proto, že jejich čas není čase země.“
Anděl západního okna
autor:Simona Dopitova. Přiběh knihy a úvaha o tomto díle

Citát:

G. Meyrink: Anděl západního okna
Kdo jsme my lidé, to nevíme. Jsme přítomni pouze sobě samotným a předmětem naší zkušenosti v jistém "balení", které nám hledí vstříc ze zrcadla a které ráčíme nazývat naší osobou.
Ó, jak jsme uklidněni, známe-li tento balík s nápisem: Odesilatel: rodiče; Příjemce: hrob; balíková zásilka z "Neznáma" do "Neznáma" s různými poznámkami pošty jako deklarovaná "cenná zásilka" nebo jako... "vzorek bez ceny", podle toho - podle mínění naší ješitnosti.
Zkrátka: Co víme my zásilky o obsahu balíku? Zdá se mi, jako by se obsah transfiguroval podle libovůle zdroje síly, z něhož vychází fluidová substance obsahu. - Jsou to zcela jiné bytosti, které námi prosvítají!... ...Každý smrtelník má svého boha a svého démona: a v něm žijeme a jsme - podle slov apoštolových - od věčnosti do věčnosti...


Gustav Meyrink: Golem
"No a vy nedáte nic k lepšímu, přirozeně mimo to, že z vděmosti za přestálý umělecký požitek to za nás zatáhnete, velectěný kolego a rytče kamejí?" zeptal se mě Vrieslander po dlouhé pauze všeobecného mlčenlivého zadumání.
Tak jsem jim tedy pověděl o svém putování mlhou. Když jsem se při líčení dostal k místu, kdy jsem spatřii onen bílý dům, vytáhli všichni tři napětím fajfky z úst, a když jsem domuvil, uhodil Prokop pěstí do stolu a zvolal: "No to je mi - - ! Všechny možné pověsti tenhle Pernath prožívá na vlastní kůži. - Á propos, ten Golem tenkrát - víte: ta věc se vysvětlila."
"Jak to, vysvětlila?" zůstal jsem úplně bez sebe.
"Znáte přece toho potrhlého židovského žebráka Hašile? Ne? Tak tedy: Hašile byl tím Golemem."
"Žebrák Golemem?"
"Ano, Hašile byl Golem! To strašidlo si to dnes odpoledne vesele štrádovalo za jasného slunce Sanytrovou ulicí ve svém pověstném staromódním obleku ze sedmnáctého století a antoušek je šťastně lapil do smyčky, kterou chytá psy."
"Co to má znamenat? Nerozumím ani slovo!" vyrazil jsem ze sebe.
"Říkám vám přece: byl to Hašile! Jak jsem slyšel, našel prý ty šaty už před delší dobou za jednou domovní branou. - Ostatně, abych nezapomněl: ten bílý dům na Malé Straně, to je náramně zajímavá věc. V jedné staré pověsti se totiž říká, že nahoře ve Zlaté uličce stojí dům, který se objeví jen za mlhy a uvidí ho jenom ,nedělňátka'. Lidé to tam nazývají "Zed' u poslední lucerny". Kdo tam přijde ve dne, vidí jen velký šedivý balvan - za ním je příkrý sráz dolů do Jeleního příkopu. A vy můžete mluvit o štěstí, Pernathe, že jste nešel ani krok dál: určitě byste spadl a zlámal si všechny kosti.
Pod tím kamenem, vypráví se, leží ohromný poklad. Ten kámen tam položil řád ,Asijských bratří`, který prý založili Prahu, jako základ k domu, který bude jednou při zániku světa obývat člověk - přesněji řečeno hermafrodit -, stvoření, jež je sloučením muže a ženy. A bude mít ve znaku zajíce - jen tak mimochodem: zajíc byl symbolem Osirisovým, a odtud možná pochází ten obyčej velikonočního zajíce.
Než přijde onen čas, říká se dál, střeží toto místo osobně sám Metuzalém, aby se Satan nezmocnil kamene a nezplodil s ním syna: tak řečeného Armílose. -Ještě nikdy jste neslyšel vyprávět o Armilovi? - Ví se dokonce, jak by vypadal - chci říci, vědi to staří rabíni -, kdyby přišel na svět: Měl by vlasy ze zlata, vzadu spletené do copánku, na hlavě dvě pěšinky, srpovité oči a ruce dolů až k nohám."
"Takového fešáka bych si měl nakreslit," brumlal Vrieslander a sháněl tužku.
"Tak tedy, Pernathe, jestli budete mít jednou to štěstí a stanete se hermafroditem a jen tak en passant najdete ten poklad," uzavřel Prokop, "pak nezapomeňte, že jsem byl vždycky váš nejlepší přítel!"
Nebylo mi do laškování a v srdci jsem cíti! tichou bolest.
Cvach to na mně asi viděl, a třebaže neznal příčinu, přišel mi rychle na pomoc:
"Stejně je to ale moc zvláštní, skoro strašidelné, že Pernath měl to vidění přesně na tom místě, které je tak úzce spojeno s prastarou pověstí. - Existují zřejmě souvislosti, z jejichž objetí se člověk nemůže osvobodit, má-li jeho duše schopnost vidět formy, které hmat nepostřehne. - Nemohu si pomoci: Nadsmyslné je přece jen nejpřitažlivější! - Co myslíte?" Vrieslander a Prokop zvážněli a každý z nás pokládal odpověd' za přebytečnou.
"Co si o tom myslíte vy, Eulálie?" opakoval Cvach svou otázku a obrátil se ke staré sklepnici.
Ta se poškrabala jehlicí na hlavě, vzdychla, začervenala se a řekla:
"Ále děte! Vy ste mi pěknej!"

Odkazy: