>
 

Aštávakragíta

Peložil z německého překladu H. Zimmera:

(Anbentung Mir, Mnichov 1929, nakl. R. Oldenbourg)
Jiří Navrátil
Podle sanskrtského originálu zrevidoval:
Boris Merhaut
(AVATAR, Praha 1994)

         Indická filosofická báseň Aštávakragíta, čili Aštávakrova píseň je připisována mýtickému mudrci dávnověku Aštávakrovi, jenž se objevuje v jedné z legend Mahábháraty jako učitel krále Džanaky, ale jméno jejího autora nemůžeme dokázat stejně tak jako její původní název, o němž existují jen dohady. Ani doba jejího vzniku není známa. V originálu je psána v pravidelných šestnáctislabičných verších,  většina překladů se však  převádí na rytmickou prózou.

1. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Jak se dosahuje poznání? Jak osvobození? A jak se staneme prostými vášní? - To mi pověz, ó pane!

(Aštávakra pravil:)
2. Toužíš-li po osvobození, můj milý, vyhýbej se smyslovým požitkům, jako by byli jedem. Trpělivost a přímost, soucit, jasnou mysl a pravdivost si osvojuj, jako by byly mlékem krávy, která právě vrhla telata.
3. Nejsi zemí, nejsi vodou, nejsi ohněm, nejsi vzduchem a nejsi ani éterem, příteli! Věz: tvou podstatou je duch, který přihlíží bez účasti tomuto všemu - tak dojdeš osvobození.
4. Nebudeš-li se ztotožňovat s tělem a nalezneš-li v duchu svůj pokojný stav, budeš oblažen, naplněn mírem, prost pout.
5. Nepatříš k žádné kastě - ani ke kastě bráhmanů ani k jiné - a do žádného životního stadia. Nevstupuješ do zorného pole žádného oka, nejsi vázán k světským věcem, jsi bez tvaru - bez účasti všemu přihlížeje, buď blažen!
6. Právo a bezpráví, slast a strast jsou vlastní pouze mysli, nikoli tobě, ó všudypřítomný! Nic nekonáš, ničeho nepožíváš - jsi navždycky svoboden.
7. Jsi samojediný zřec veškerenstva, jsi vpravdě navždycky svoboden. Neboť jenom toto je tvým poutem: pokládáš toho, kdo zří, za něco, čím není.
8. ,,Já konám" - tento blud tě otravuje jako uštknutí velkého černého hada. ,,Nejsem to já, kdo koná" - pij božský nápoj této víry a buď blažen!
9. ,,Jsem samojediný, jsem dokonale, čistě probuzený" - ohněm tohoto přesvědčení spal prales nevědomosti - a prost starosti, buď blažen!
10. Jsi pravé poznání, jemuž se celý vesmír jeví jenom jako klamný obraz - podoben hadu, který je ve skutečnosti jenom provazem. Jsi nejvyšší blaženství veškerého blaženství: proto putuj šťastně dále!
11. Je v poutech, kdo věří, že je upoután; je osvobozen, kdo věří, že je osvobozen. Odtud pravdivost přísloví: ,,Jaký sklon, takový směr osudu."
12. Átman jen přihlíží - všudypřítomný a dokonalý, samojediný a svobodný - jako čistý duch bez činnosti. Nedotčen světskými věcmi, je prost všech žádostí a vášní - a je jen zdánlivě podroben bídě životního koloběhu.
13. Hle, tvůj átman: je povznesen nade vše, jsa probuzen k pravdě. Není ničeho druhého mimo něj. ,,Já je jenom zdání": tak se osvoboď z víru - vnějšího i vnitřního.
14. Dlouho jsi byl, můj synu, spoután hadem: klamem těla. Mečem poznání: ,,Jsem probuzen k pravdě" jej rozetni a buď blažen!
15. Nejsi dotčen ničím, jsi bez činů, jsi světlo, které osvětluje sebe samo, prosto všeho zakalení. Neboť jen to je tvým poutem, že se oddáváš pohroužení.
16. Tebou je vše toto naplněno, v tebe vpravdě ponořeno. Jsi čistý a osvícený ve své podstatě - neupadej proto v malicherné myšlení!
17. Lhostejný ke světu a povznesen nad změnu, prost břemen, se srdcem plným chladivého balzámu a nezbadatelně moudrý, buď nepohnut - buď pouze nádobou ducha!
18. Věz, že vše co má tvar, je klamné; jenom to, co jej nemá, je neměnné. Není nových životů pro toho, kdo byl poučen o této pravdě.
19. Viz obraz v zrcadle: stejně jako se tatáž osoba objevuje v něm i mimo ně, tak je i nejvyšší ,,Pán" v tomto tvém těle i mimo ně.
20. Vzduch nebeský je jediný a přítomný všude - uvnitř nádoby i mimo ni: stejně tak je věčné brahma bez trhliny jedno v zástupu všech bytostí.

2. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Ó, jsem bez zakalení a prost vášně, probuzen k pravdě a povznesen nad hmotu. Po celý ten dlouhý čas jsem byl oblouzen z pouhé zaslepenosti.
2. Protože sám osvětluji nejen toto tělo, ale i svět, patří mi celý svět, patří mi celý svět - nebo také nic.
3. Nyní, když jsem se vzdal - ó - veškerenstva i těla, spatřuji díky šťastnému vhledu nejvyššího átmana sama.
4. Stejně jako vlny, pěna a bubliny nejsou odlišné od vody, tak není ani vesmír odlišný od átmana, z něhož vyšel.
5. Stejně jako roucho, pozorujeme-li je bedlivě, není ničím jiným než nitěmi, tak není ani vesmír, je-li bedlivě pozorován, ničím jiným než átmanem.
6. Stejně jako se tvoří krystal cukru ve šťávě cukrové třtiny a je zcela naplněn šťávou, tak se i ve mně vytvořil vesmír, jen a jen mnou naplněný.
7. Kde není poznání Sebe, tam vzniká zdání světa: kde je poznání Sebe, tam nevzniká žádné zdání. Nepoznává-li se provaz, vzniká zdání, že je to had. Poznává-li se provaz, nevzniká žádné zdání.
8. Osvícení je mou přirozenou podstatou, nejsem ničím jiným než jím. Rozjasní-li se vesmír, pak je to zajisté má vlastní zář.
9. Ó, svět je pouhá představa: jenom proto, že mi chybí poznání, objevuje se ve mně, podoben stříbru, které je pouhou perletí, hadu, který je pouhým provazem, vodě, která je pouhým zrcadlením slunečních paprsků ve vzduchu.
10. Ze mne vzešlo toto všechno, ve mně se to zase rozplyne, jako hrnec z nepálené hlíny v zemi, vlna ve vodě, náramek ve zlatě.
11. Ó já - jsem hoden uctívání! Pro mne není zániku, budu trvat i tehdy, až zaniknou všechny bytosti světa, od nejvyššího Brahmy až po poslední stéblo trávy.
12. Ó já - jsem hoden uctívání! Jsem samojediný, a i když jsem zaklet v těle, přece nikam nejdu a odnikud nepřicházím: vším pronikaje, klidně stojím.
13. Ó já - jsem hoden uctívání! Nikdo se mi nevyrovná v dovednosti, nesu vesmír, aniž se ho dotýkám tělem.
14. Ó já - jsem hoden uctívání! Nemám nic, a přece mám všechno, co patří do oblasti mysli a řeči.
15. Poznání, to, co lze poznat, a ten, kdo poznává: toto trojí ve skutečnosti neexistuje. Jsem to já, v kom se objevilo - z pouhé nevědomosti - toto zdání: já, který zůstávám bez zakalení.
16. Dvojnost, ach, je kořenem utrpení. Jediným lékem tu je: ,,Celý tento viditelný svět je klamný. Jsem samojediný - jsem duch svou podstatou a není ve mně poskvrny."
17. Jsem dokonale, čistě probuzený: jenom proto, že mi chybělo poznání, vytvořil jsem si tento domnělý obal. Dívám-li se na to takto, pak prodlévám věčně v tom, co se nemění.
18. Není pro mne pouta ani osvobození, bezpodstatný vír bludu se utišil. Ó, ve mně spočívá vesmír - a přece ve mně ve skutečnosti nespočívá.
19. Vesmír, včetně mého těla, není nic, toť jisté. A já sám jsem jenom čistý duch. O čem by tu tedy mohlo ještě vzniknout bludné domnění?
20. Tělo, nebe a peklo, upoutanost a vyproštění, a stejně tak i strach, to všechno je bludná představa. Jak by se mne to mohlo týkat? Můj átman je duch.
21. Ó, nevidím-li ani v množství lidí dvojnosti, stalo-li se všechno kolem mne jakoby prázdnou pustinou, v čem bych měl ještě nalézat zalíbení?
22. Nejsem tělo, nemám tělo, nejsem individuální duše, neboť jsem duch. Jenom to mne upoutávalo, že jsem žádostivě lpěl na životě.
23. Ó, s pestrými vlnami bytostí povstala ve mně, nekonečném oceánu, náhle loď světa, když se zvedl vítr mysli.
24. Ve mně, nekonečném oceánu, až se uklidní vítr mysli, potopí se neblaze loď světa i s cestujícím kupcem, individuální duší.
25. Ve mně, nekonečném oceánu - ó, jak podivuhodné! - stoupají vlny individuálních duší, lámou se, hrají si a rozplývají se zase ve mně, jak jim velí jejich povaha.

3. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Poznáváš, že átman je nepomíjivý, vpravdě samojediný. Jak bys mohl, jsa znalý Sebe, moudrý, toužit po pozemských statcích?
2. Z neznalosti átmana, ach, pochází láska k smyslovému světu, který je říší bludu, stejně tak jako z neznalosti perleti pochází žádost v bludném domnění, že je to stříbro.
3. ,,V čem toto vše se třpytí jako vlny v moři, to jsem já" - poznal-lis to, pročpak ještě bloudíš kolem jako ubožák?
4. Mnohý člověk se dozvěděl, že átman je čistý duch a že je nade vše vzácný, - a přece i on zůstává zajatcem smyslových radostí a upadá tak v nečistotu.
5. I světec, který poznává ve všech tvorech sebe sama a všechny tvory v sobě samém, pohybuje se ještě - jaká hádanka! v pocitu ,,mé"
6. I ten, kdo má své útočiště v nejvyšší nedvojnosti, rozhodnuv se pro spásu jako nejvyšší cíl, upadá ještě - jaká hádanka! do područí žádosti, uveden ve zmatek učením o slasti.
7. I ten, kdo už nemá sil a blíží se konci svého života, má ještě - jaká hádanka! - touhu po smyslových radostech, i když ví, že jsou zjevnými nepřáteli poznání.
8. I ten, kdo je lhostejný k tomuto i onomu světu, a jsa schopen rozlišovat věčné a nevěčné, touží po spáse, pociťuje ještě - jaká hádanka! - strach před spásou.
9. Ale moudrý, ať se mu dostává péče, či ať je sužován, vidí všude jedině Sám Sebe a nepociťuje ani radost ani hněv.
10. Na své vlastní tělo, které se pohybuje, pohlíží jako na tělo někoho jiného: jak by se měl vzrušovat při chvále nebo potupení?
11. Jako pouhou šalbu vidí bez účasti toto vše. Jak by se měl, jsa moudré mysli, chvět, i když hledí tváří v tvář smrti?
12. Jeho srdce je prosto přání i v beznadějném postavení: kdo by se mu tedy mohl vyrovnat - jemu, kterému zcela stačí poznání Sebe?
13. Kdo sám ze sebe ví: ,,Tento viditelný svět není nic" - o čem by měl, jsa moudré mysli, ještě uvažovat: ,,Toto chci podržet, tohoto se chci vzdát?"
14. Kdo vyhladil ze svého nitra všechno poskvrňující - jsa lhostejný k dvojicím protikladů a prostý všeho očekávání -, tomu nezpůsobuje ani radost ani strast nic z toho, co mu osud přináší.

4. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Nuže: kdo moudře poznal Sebe a hravě se oddává zdánlivé hře smyslových radostí, copak má ještě společného s lidmi zapletenými v blud, kteří jsou hnáni věčným proudem životů?
2. Rajské místo, po němž touží ubožáci, jako Šakra, král bohů, a všechna ostatní božstva - ó, když jógin na ně vstoupí, nezaplavuje ho příliv radosti.
3. Kdo je takto moudrý, zůstává v nitru nedotčen jak dobrým, tak i zlým, neboť čistý azur nesplývá s kouřem, i když se tak oku zdá.
4. Jsa velké duše, poznal: ,,Celý tento svět, to jsem já sám" - kdo by mu tedy mohl bránit, aby se pohyboval, jak je mu libo?
5. Neboť mezi všemi tvory: bohy a lidmi, zvířaty a rostlinami - od nejvyššího boha Brahmy až po stéblo trávy - je jedině moudrý schopen povznést se nad náklonnost a odpor.
6. Kdo poznává, že jeho vlastní podstata je bez čehokoli druhého a že je pánem všeho světa, činí, co mu přijde právě na mysl: vždyť mu odnikud nehrozí nebezpečí.

5. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Není ničeho, co by se tě dotýkalo. Jsi čistý - z čeho si tedy ještě přeješ se vymanit? Rozpusť mnohost světa - takto kráčej ke splynutí!
2. Z tebe všechno vystupuje jako bubliny z moře: takto poznej Sám Sebe jako samojediného - takto kráčej ke splynutí!
3. Třebaže všechno je před tvýma očima, je to jen bezpodstatné zdání, a není to tedy v tobě, neposkvrněném. ,,Rozvinulo se" to jako had, o němž se ukazuje, že je pouhým provazem - takto kráčej ke splynutí!
4. Jsi stejný v strasti i slasti dokonalý. Jsi lhostejný k naději i beznadějnosti, lhostejný k životu i smrti - takto kráčej ke splynutí!

6. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. ,,Podobám se nekonečnému prostoru, hmotný svět pak nádobě v něm" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodržuje: došel splynutí.
2. ,,Podobám se velkému oceánu, svět zde pak vlnám" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodržuje: došel splynutí.
3. ,,Podobám se perleti, bludná představa vesmíru pak stříbru" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodržuje: došel splynutí.
4. ,,Jsem ve všech tvorech a všichni tvorové jsou ve mně" - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodržuje: došel splynutí.

7. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Ve mně, nekonečném oceánu, pluje loď vesmíru sem a tam, poháněna větrem myšlenek - ale já jsem bez netrpělivosti.
2. Ve mně, nekonečném oceánu, může podle své povahy stoupat, může i klesat vlna světa - to však ani nezpůsobuje můj vzrůst, ani mi to ničeho neubírá.
3. Ve mně, nekonečném oceánu, platí to, co se nazývá vesmírem, jenom za bludnou představu. Jsem pln míru, jsem bez tvaru - toť stav, v němž dlím.
4. ,,Ve formách dění není podstaty - a není dění v onom nekonečném, nezkaleném": takto jsem nedotčen, bez žádosti, pln míru - toť stav, v němž dlím.
5. Ó, jsem jen a jen duch: svět lze srovnat s šalebnou hrou. Jak a odkud by mi mohla vzejít myšlenka, že musím něčeho zanechávat nebo něco podržovat?

8. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Tehdy je upoutanost, když si mysl něčeho žádá nebo něčeho želí, z něčeho se raduje nebo na něco se zlobí, něčeho zanechává nebo něco podržuje.
2. Tehdy je osvobození, když mysl si ničeho nežádá, ani ničeho neželí, z ničeho se neraduje, ani se na nic nezlobí, ničeho nezanechává, ani nic nepodržuje.
3. Tehdy je upoutanost, když mysl ulpívá na nějakých vjemech. Tehdy je osvobození, když mysl neulpívá na žádných vjemech.
4. ,,Není-li tu já, pak je osvobození:í: je-li tu já, pak je upoutanost" - mysli tak a hravě se to podaří. Nic nepodržuj a ničeho nezanechávej!

9. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. ,,To, co bylo vykonáno, a to, co ne" a všechny ostatní dvojice protikladů - kdypak a pro koho ustanou? Uvažuje tak a přesycen vším, zcela se vzdej všeho, jsa povznesen i nad náboženské povinnosti.
2. Jenom nemnoha šťastlivcům, můj milý, vyhasla při pohledu na shon světa vůle k životu a žádost po požitku a touha po vědění.
3. Nestálé je všechno toto zde, porušené trojnásobnou strastí, nicotné, zavržitelné - kdo takto rozhoduje, dochází klidu.
4. Je nějaká doba nebo nějaké stáří, kdy dvojice protikladů pozbývají pro člověka účinnosti? Ten však, kdo jich nedbá a bere věci, jak přicházejí, může dosáhnout dokonalosti.
5. Jak mnoho je toho, čemu učí velcí mudrci, světci a jóginové! Kdo se na to vše dívá, pln přesycenosti, musí dojít klidu.
6. Vždyť pravým učitelem je jen ten, kdo dává jasně poznat povahu duchovnosti. Omrzelost světem a vnitřní rovnováha - takové jsou prostředky, jimiž vyvádí z věčného koloběhu životů.
7. Hleď, jak se proměňují všichni tvorové, nejsouce vpravdě ničím více než tvory - tak budeš ihned prost pout a budeš spočívat ve své pravé přirozenosti.
8. Jen díky zakořeněným představám a žádostem je tu věčný koloběh životů. Zanech všeho, co tě takto prostupuje z dřívějška, vzdej se všeho, co na tobě z dřívějška lpí, a vzdáš se věčného koloběhu životů. A budeš žít, jak se to bude právě hodit.

10. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Vzdej se nepřátelské smyslové radosti a snahy po zisku - spojené se ztrátou, jakož i plnění náboženských povinností, příčiny to obojího! A bud' k tomu všemu vždycky lhostejný!
2. Jako na síť vykouzlenou snem - jako na věc, která trvá jen tři nebo pět dnů - se dívej na přítele a pole, statek a dům, ženu a dědictví, a na vše, co ti jinak patří!
3. Kdekoli vládne ,,žízeň", věz, tam je věčný koloběh životů. Pěstuj vyzrálý stav mysli bez vášní - a prost ,,žízně", buď blažen!
4. Jedině ,,žízeň" je podstatou upoutanosti. Její zánik se nazývá spásou. Jedině lhostejnost ke světu dává znovu a znovu štěstí dosaženého cíle.
5. Jsi samojediný - jsi duch - jsi čistý. Bezduchý je vesmír, neskutečný. Ani stavu nevědomosti ve skutečnosti není: jaká touha po poznání tě to přesto pohání?
6. Královskou moc, syny a ženy, těla a statky, jež přinášejí štěstí, ztrácíš život za životem, třebaže na nich tolik lpíš.
7. Už dosti zisku a smyslových radostí, jakož i zbožně vykonávaných skutků! Jimi nenalezla mysl klidu v divokém lese nových a nových zrodů a smrtí.
8. Po kolik životů jsi vykonával tělem, myslí a řečí těžké, unavující dílo! Proto už konečně ustaň!

11. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. ,,Proměnlivá hra vznikání a zanikání vyplývá z povahy dění" - kdo takto usuzuje, dochází, neměnný a prost trápení, v blaženosti klidu.
2. ,,Pán" je stvořitelem všeho, není tu žádného jiného" - kdo takto usuzuje, od toho odpadá všechno očekávání a všechna žádost: pln míru, na ničem nelpí.
3. ,,Štěstí a neštěstí přicházejí řízením osudu ve svůj čas" - kdo takto usuzuje, je spokojen, jeho smysly spočívají samy v sobě, nikdy si ničeho nežádá a ničeho neželí.
4. ,,Štěstí a utrpení, zrození a smrt přicházejí řízením osudu" - kdo takto usuzuje, nevidí nic, čeho by mělo být dosaženo. Je prost úsilí, a i když jedná, nezůstává na něm nic lpět.
5. ,,Ze starosti povstává strast, není tomu jinak zde" - kdo takto usuzuje, je - jsa prost starosti - blažen: spočívá v míru a zbavil se navždy vší žádosti.
6. ,,Nejsem tělo, nemám tělo, jsem čisté poznání" - kdo takto usuzuje, dosahuje jednoty bez mezí a nemyslí už na to, co bylo vykonáno, a na to, co ještě ne.
7. ,,Od Brahmy až po stéblo trávy, to všechno jsem jen a jen já" - kdo takto usuzuje, je prostý pochyb, čistý a plný míru. A není dotčen tím, čeho bylo dosaženo a čeho ještě ne.
8. ,,Tento vesmír - plný mnohých divů - je pouhé nic" - kdo takto usuzuje, je prost všech stop dřívějška: jsa už jen a jen duchem, dochází, podoben pouhému nic, vnitřního klidu.

12. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Odmítl jsem činnost těla - to byl začátek. Potom jsem odmítl rozvláčnost řeči a nakonec jsem odmítl i hloubání - to proto jsem došel stavu, v němž dlím.
2. Protože se neoddávám tónům a jiným smyslovým věcem a protože átman není viditelný, je mé srdce prosto všeho rozptýlení - a to je tedy stav, v němž dlím.
3. ,,Soustředění jóginů souvisí s rozptýlením, světský život slouží pravému soustředění" - protože jsem měl toto přesvědčení, došel jsem stavu, v němž dlím.
4. Protože jsem byl dalek otázky, zda se mám něčeho zříkat, nebo něco podržovat, protože ve mně nebylo ani radosti ani sklíčenosti, došel jsem, ó pane, stavu, v němž dlím.
5. Protože jsem poznal, že příčinou mé nerozhodnosti byla otázka, zda se mám vázat na nějaké životní stadium, nebo se od něho oprostit, zda mám pěstovat rozjímání, nebo odmítnout všechny obsahy své mysli, došel jsem stavu, v němž dlím.
6. Člověk koná skutky, nebo od nich upouští, jen proto, že mu chybí poznání - protože jsem správně pochopil tuto pravdu, došel jsem stavu, v němž dlím.
7. I ten, kdo přemýšlí o nemyslitelném, účastní se ještě formy myšlení. Vzdal jsem se toho, abych rozjímal o nemyslitelném - proto jsem došel stavu, v němž dlím.
8. Kdo takto jedná, ten jistě ,,splnil svou věc": kdo právě takto dlí ve vlastní podstatě, ten jistě ,,splnil svou věc".

13. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Zakotvení v Sobě Samém, které vyrůstá jen v tom, kdo nemá nic, lze těžko dosáhnout - i ve sporém šatě polonahého askety. Zanechal jsem toho, abych se něčeho vzdával, nebo něco podržoval - a proto prodlévám v blaženosti.
2. Někdo si způsobuje bolest těla, někdo bolest jazyka, někdo bolest z myšlení: toho všeho jsem se vzdal. Stojím pevně v cíli člověka, a proto prodlévám v blaženosti.
3. Není žádné činnosti - tak uvažuji podle pravdy. Přistoupí-li ke mně něco, co má být vykonáno, vykonám to a prodlévám tak v blaženosti.
4. Stavy spjaté s činností a nečinností jsou vlastní jóginovi, který je ještě v zajetí těla. Ale já jsem se oprostil od vázanosti, a proto prodlévám v blaženosti.
5. Jsem mimo zisk a ztrátu, ať stojím, jdu, či odpočívám. Stoje, jda, odpočívaje, dlím proto v blaženosti.
6. Když spím, nemohu nic ztratit: a nemohu ani nic získat, když se namáhám. Nechal jsem za sebou neštěstí i vzlet, a proto prodlévám v blaženosti.
7. Poznav pomíjivost štěstí a jeho podob v různých druzích dění, nechal jsem za sebou dobré i zlé, a proto prodlévám v blaženosti.

14. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Ten, kdo je už v podstatě prázdného srdce a jen z nerozvážnosti ještě myslí na věci světa, podobá se, i když spí, probuzenému: neboť jeho vzpomínky vyhasly.
2. Kde jsou statky? Kde svazky přátelské? Kde lupiči: věci smyslové? Kde poučení? A kde vědění? - když ode mne odpadly mé žádosti.
3. Poznávám-li nezúčastněně přihlížejícího ducha, který je nejvyšším átmanem a ,,Pánem", neočekávám už nic, pokud jde o upoutanost a osvobození, a nemám starostí o svou spásu.
4. Kdo je ve svém nitru prost všech bludných představ, ale navenek jedná jako člověk zapletený ještě v blud, podle vlastní libosti, toho poznávají jen ti, kdo jsou mu rovni.

15. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Díky správnému poučení dosahují cíle ti, kdo jsou bystré mysli. Druzí, i kdyby se po celý život snažili o poznání, tu jen zbloudí.
2. Spása znamená: nemít zalíbení ve věcech - zalíbení ve věcech je upoutanost. Tolik říká už obyčejné poznání: - a nyní jednej, jak je ti libo!

4. Nejsi tělo, nemáš tělo, nic nekonáš, ničeho nepožíváš: jsi duch svou podstatou a věčně jen přihlížíš. Takto neúčasten, putuj dále v blaženosti!
5. Příchylnost a odpor jsou vlastnosti mysli, ale mysl ti není nikdy vlastní. Jsi prost pochyb a probuzen k pravdě: jsi neměnný - proto putuj dále v blaženosti!
6. Poznávaje ve všech tvorech Sebe Sama a všechny tvory v Sobě Samém, jsa prost pocitu ,,já" a ,,mé", buď blažen!
7. V čem se toto vše třpytí jako vlny v moři, to jsi ty sám: o tom není pochyb. Jsi duch svou podstatou - buď proto prost horečky!
8. Věř tomu, můj milý, věř tomu! Ach, nedej se přitom uvést ve zmatek: poznání je tvou pravou přirozeností, jsi vznešený, jsi átman - jsi povznesen nad přírodu.
9. Tělo, vybaveno rozličně rozvinutými silami, přichází prodlévá a odchází. Átman nepřichází a neodchází - proč tedy pro ně truchlíš?
10. I kdyby trvalo až do skonání světa, nebo i kdyby už zase dnes zaniklo, co bys tím získal, nebo co bys tím ztratil - ty, jehož podstatou je jen a jen duch?
11. V tobě, nekonečném oceánu, může podle své povahy stoupat, může i klesat vlna světa - to však ani nezpůsobuje tvůj vzrůst, ani ti to ničeho neubírá.
12. Můj milý, jsi utvořen jedině z ducha: tento svět od tebe není odlišný Tedy jak a odkud by ti mohla vzejít bludná myšlenka, že musíš něčeho zanechávat, nebo něco podržovat?
13. V samojediném a míruplném, nepomíjivém a neposkvrněném prostoru ducha - kterým jsi ty -, odkud tam by se vzalo zrození, odkud osudové následky činů a odkud dokonce pocit ,,já"?
14. Cokoli tu vidíš, v tom záříš jen ty sám. Září snad zlatý kroužek na zápěstí, paži nebo noze jinak než svým zlatem?
15. ,,Ten člověk zde, to jsem já - ten člověk tam, to nejsem já": vzdej se tohoto rozlišování! ,,Všechno je átman": tak rozhodni, a prost přání, putuj dále v blaženosti!
16. Vesmír pochází jenom z tvé nevědomosti: jsi samojediný v nejvyšší skutečnosti. Kromě tebe není nikoho jiného - nikoho, kdo by putoval ve věčném koloběhu životů, a rovněž nikoho, kdo by z něho unikl.
17. ,,Jen bludnou představou je všechno toto zde, jen pouhým nic" - kdo takto rozhoduje, je prost všech stop dřívějška: jsa už jen a jen duchem, dochází, podoben pouhému nic, vnitřního klidu.
18. Jen jeden jediný byl v moři světa, jen jeden jediný v něm je a bude. Pro tebe není upoutanosti ani osvobození: dosáhl jsi svého cíle, - proto putuj dále v blaženosti!
19. Ó ty, který jsi duchem, neznepokojuj své srdce ani pevnými úmysly ani váháním. Dospěv vnitřního klidu, prodlévej šťastně ve svém átmanu, jehož přirozeností je blaženost!
20. Vzdej se všeho rozjímání, na nic se v srdci neupínej! Jsi přece átman, jsi svoboden - čeho chceš ještě dosáhnout svým pátráním?

16. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Přednášej či slyš, můj milý, nejrůznější nauky, přednášej či slyš je mnohokráte: přece nedosáhneš vnitřní soběstačnosti, ledaže bys to vše zapomněl.
2. Můžeš se, chytrý muži, oddávat smyslovým požitkům, činné službě nebo rozjímavému soustředění: tvůj duch přece nezačne bezmezně zářit, dokud se neoprostíš od všeho očekávání.
3. Jen pro své namáhavé úsilí je každý pln utrpení, ale nikdo si toho není jasně vědom. Jen ten, kdo je obšťastněn tímto poučením, vyprošťuje se z pohybu dění.
4. Ale komu už pouhé otvírání a zavírání víček je trýznivou činností, tomu - línému soumaru - patří štěstí, a nikomu jinému.
5. ,,Toto bylo vykonáno, toto ne" - oprostí-li se mysl od takovýchto dvojic protikladů, stává se lhostejnou k náboženské povinnosti i k snaze po zisku, k smyslovým radostem i k spáse.
6. Ten, kdo se odvrací od všeho, stává se nepřítelem smyslových věcí: ten, kdo je pln žádostí, dychtí po smyslových věcech. Ale ten, kdo se oprostil od ,,podržování a zříkání", se ani od věcí neodvrací, ani po nich nedychtí.
7. Že je třeba se něčeho zříkat nebo něco podržovat - tato představa je jen výhonkem na větvi věčného koloběhu životů. Dokud žije žádost, dlíš ve stavu nevědomosti.
8. Při činnosti povstává příchylnost k věcem, při odvratu od činnosti odpor k nim. Lhostejný k dvojicím protikladů a podoben dítěti je však moudrý: to proto zůstává bez pohnutí v Sobě Samém.
9. Člověk plný žádostí touží opustit koloběh životů, protože si přeje zbavit se trápení. Komu zmizela žádost, ten je prost i strasti a netrápí se ani v koloběhu životů.
10. Kdo i v samé myšlence spásy klame sám sebe a ulpívá ještě na těle, ten není moudrý, ani není jóginem - podílí se jenom na strasti.
11. I kdyby byl tvým učitelem Šiva, Višnu nebo sám z lotosu zrozený Brahma, nedosáhl bys ani tak vnitřní soběstačnosti, ledaže bys na vše zapomněl.

17. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Dosáhl plodu poznání a též plodu vytrvalého cvičeni jógy ten, kdo jsa syt - a maje smysly v moci vlastního přání - se vždycky těší ze své samojedinosti.
2. Vskutku, nikdy se na tomto světě nesouží ten, kdo zná pravdu: vždyť naplňuje sám celý vesmír.
3. Smyslové věci nijak nevábí toho, kdo je sám sobě radostí, stejně tak jako výhonky nimby nevábí slona, který má zalíbení ve výhoncích sallakí.
4. Okusil-li jednou smyslových radostí, netouží už po nich; Neokusil-li jich, nežádá si jich - takový je ten, jehož lze těžko nalézt.
5. Jak mnoho lidí lze vidět zde na světě, kteří baží po požitcích, a jak mnoho lze vidět těch, kdo touží po osvobození! Ale ten, kdo ani nebaží po požitcích, ani netouží po osvobození, je vzácný - je vznešený.
6. Při vykonávání náboženských povinností i při snaze po zisku, při okoušení smyslových radostí i při snaze po osvobození, v životě i smrti je jedině ten, kdo je vznešeného ducha, prost představy, že se má něčeho zříkat nebo něco podržovat.
7. Nemá přání, aby se vesmír rozplynul, ani se nemrzí nad tím, že trvá: žije život, jak se právě nabízí - takto bohat, prodlévá v blaženosti.
8. Takovým poznáním člověk ,,splnil svou věc" - jím je u cíle ten, jehož opustily všechny úmysly: i když vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná, prodlévá v blaženosti.
9. Prázdné je vidění, bez cíle činění, uvolněny jsou smysly: ani žádost ani nechuť neobjevují se v člověku, jemuž vyschl věčný proud zrodů.
10. Nebdí ani nespí, neotvírá oči ani je nezavírá: ó - nejvyšší stav je stále vlastní tomu, čí duch je osvobozen.
11. Kdykoli lze ho vidět, jak stojí pevně v Sobě Samém; kdykoli je jeho srdce bez poskvrny; od všech stop dřívějška je osvobozen - a takto osvobozen stále září.
12. Vidí a slyší, hmatá a čichá, chutná a uchopuje, mluví a chodí - a je přitom osvobozen od náklonnosti i odporu. Ano, vznešený je osvobozen.
13. Nekárá ani nechválí, neraduje se ani se nehněvá, nedává ani nebere, - jsa osvobozen, je vždy a všude bez chuti.
14. Vidí-li ženu vzplanuvší náklonností nebo blížící se smrt, spočívá s nezviklatelnou myslí - vpravdě osvobozený a vznešený - dále pevně v Sobě Samém.
15. Mezi štěstím a neštěstím, mužem a ženou, úspěchem a neúspěchem není pro moudrého rozdílu: dívá se na všechno stejným okem.
16. Ani škodolibost ani soucitnost, ani vypínavost ani malomyslnost, ani údiv ani rozrušení nemají místa u člověka, jemuž vyschl věčný proud životů.
17. Osvobozený není nepřítelem smyslových věcí ani jich není žádostiv. Jeho mysl zůstává vždy nedotčena, ať se setká s vítaným či nevítaným.
18. Rozhodování mezi vnitřním soustředěním a jeho zanecháním, mezi užitečným a škodlivým je cizí tomu, kdo je prázdného srdce: je zakotven v naprosté jednotě.
19. Kdo je prost pocitu ,,já" a ,,mé" a dosáhl jistoty, že vše je nicotné; koho opustilo všechno očekávání, ten, i když jedná, zůstává bez poskvrny
20. Kdo za sebou nechal jasnost mysli i její zaslepení, kdo je prost všeho snění a vší tuposti, tomu jako by se mysl rozplynula: dosáhl stavu, jejž si nelze představit.

18. zpěv
(Aštávakra pravil:)

1. Komu se při probuzení k pravdě stane jeho blud jakoby snem, ten je hoden uctívání - jeho přirozeností je blaženost a on míruplně září!
2. Kdo získal všechny statky světa, může bohatě okoušet smyslových radostí; ale blaženým se stane jen ten, kdo se toho všeho vzdal.
3. Jak by se mohl stát blaženým ten, čí srdce je spáleno žárem trýznivých povinností, kdyby je neosvěžil déšť: - kdyby se nenapilo živného mléka vnitřního míru?
4. Tento svět existuje jen v představě, je pouhým nic v nejvyšší skutečnosti. Nikdy však nemůže nebýt ten, kdo existuje sám sebou a dovede rozlišovat mezi bytím a nebytím.
5. Átman nesídlí v dáli - nelze ho však nalézt ani v omezení. Nevolí ani neusiluje, je beze změny a bez poskvrny
6. Zaslepenost zmizí pouze tehdy, pochopí-li člověk svou pravou přirozenost. Rmutu prosty, zazáří oči, z nichž spadl závoj.
7. ,,Všechno je jen hra představivosti, átman je svobodný a věčný" - kdo takto poznává, je moudrý: zdalipak si může počínat jako pošetilé dítě?
8. ,,Átman je brahma" - co by měl ještě poznávat, co mluvit a činit ten, kdo je si takto jist, že vznik a zánik jsou jen hrou představivosti, a je tedy bez přání?
9. ,,Tento člověk zde, to jsem já - onen člověk tam, to nejsem já": tyto bludné představy nejsou ničím pro jógina, který poznává: ,,Všechno je átman" - a umlká.
10. Ani rozptýlení ani soustředění, ani radost ani strast nejsou vlastní jóginovi, který nalezl mír.
11. Mezi královským stavem a putováním za almužnou, mezi ziskem a ztrátou, mezi životem ve společnosti a lesní samotou není rozdílu pro jógina, jehož bytí je mimo všechny protiklady
12. Kde jsou náboženské povinnosti, kde smyslové radosti či snaha po zisku, nebo kde správné rozlišování - pro jógina, který se oprostil od dvojic protikladů který se povznesl nad to, ,,co bylo učiněno a co ne"?
13. Už nic mu není uloženo vykonat; žádná vášeň nerozehřívá srdce toho, kdo se těší osvobození, zatímco ještě žije zde na zemi.
14. Kde je zaslepenost, nebo kde veškerenstvo, kde rozjímání, nebo kde stav osvobození - pro vznešeného, který míruplně spočinul na hranici, na níž přestávají všechna přání?
15. On, který vidí tento vesmír, o něm může vskutku tvrdit, že ho není. Co by měl ještě činit, když na něm nelpí stopy dřívějšího chování? Třebaže vidí, nevidí.
16. Kdo jenom uzřel nejvyšší brahma, měl by rozjímat: ,,Já jsem brahma". O čem by však mohl ještě rozjímat ten, kdo se povznesl nad všechno myšlení a nevidí žádné dvojnosti?
17. Vidí-li někdo, že jeho mysl je rozptýlena, činí tomu přítrž. Osvícený však není rozptýlen: co by ještě činil, není-li už ničeho, co by měl vykonat?
18. Moudrý je protikladem lidí světa, třebaže se chová jako jeden z nich: nezná už pohroužení ani rozptýlení a nemůže se už poskvrnit.
19. Kdo je mimo vznik a zánik, jsa sytý a moudrý - a prost všech stop dřívějška -, ten nečiní nic, i když je v očích světa nejrůznějším způsobem činný.
20. Činnost a nečinnost jsou pro moudrého bez nepříjemnosti: přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to, a žije přesto dále v blaženosti.
21. Smazal všechny stopy dřívějška a není už závislý na ničem. Svobodně si hraje v Sobě Samém, prost pout. Poháněn větrem vnitřních hnacích sil, poletuje jako suchý list.
22. Kdo není podroben věčnému koloběhu zrodů, ten se už z ničeho neraduje a nemůže nikdy poklesnout na mysli: jsa vždycky chladného srdce, září, jako by byl bez těla.
23. Moudrý nemá potřebu se ničeho zříkat a nezná ani žádné ztráty: spočívá blaženě v Sobě Samém a jeho átman je chladný a průzračně jasný.
24. Protože je už v podstatě prázdného srdce a jedná, jak se to právě hodí, není pro něj, jako pro obyčejné lidi, ani cti ani znevážení.
25. ,,Mé tělo vykonalo tento čin, ne já, jehož pravou povahou je čistota" - kdo přilnul k takovému způsobu myšlení, ten, i když jedná, nejedná.
26. Jedná jako někdo, kdo takto nemluví, a přece není pošetilý. Dosáhl osvobození už v tomto životě na zemi, je blažen a vznešeně září, třebaže se ještě nalézá ve věčném koloběhu životů.
27. Unaven mnohým uvažováním, nalezl moudrý vnitřní klid: nic už ve své mysli neutváří, nic nepoznává, nic neslyší, nic nevidí.
28. Jsa mimo soustředění i rozptýlení mysli, mimo snahu po osvobození i její opak, nabyl přesvědčení, že všechno, co vidí, je jen hra představivosti, a existuje - vznešený - už jen jako čisté brahma.
29. Člověk, v jehož nitru vězí pocit já, je činný, i když nic nečiní. Neučiněno je, cokoli učinil moudrý, jenž je prost pocitu já.
30. Neznajíc ani sklíčenosti ani potěšení, jsouc mimo činnost a rozechvívající pohyb, prosto všeho očekávání a všech pochybností, září srdce osvobozeného.
31. Jeho mysl už nemá potřebu přemýšlet nebo být v pohybu - a jestliže přece ještě přemýšlí a je v pohybu, děje se to bez jakékoli zjevné příčiny.
32. Slyší-li prosťáček, jak je tomu ve skutečnosti s pravdou, upadá ve zmatek ale i mnozí z těch, kdo nejsou pošetilí, se přitom hroutí do sebe jako pošetilci.
33. Pošetilci zápasí s nejvyšším úsilím o soustředění mysli na jeden bod nebo o zastavení jejího pohybu. Moudří však nevidí nic, co by měli ještě činit - jako spáči prodlévají klidně na vlastním místě.
34. Ani když neusiluje, ani když usiluje, nedosahuje pošetilec vnitřního míru. Jedině tím, že se ujistí o pravdě, dochází ten, kdo je bohat chápáním, uspokojení.
35. Čistého a osvíceného, milého a dokonalého, světu jevů se vymykajícího a neposkvrněného átmana nepoznávají ti, kdo za ním s nejvyšší námahou směřují.
36. Pošetilec nedosahuje spásy konáním, které má povahu úsilí. Člověk požehnaný štěstím se naproti tomu osvobozuje jednoduchým poznáním a spočívá bez proměny v klidu.
37. Pošetilec nedosahuje tohoto brahma, protože si přeje stát se jím. Moudrý, aniž si to přeje, sdílí nejvlastnější povahu nejvyššího brahma.
38. Nemajíce se oč opřít a myslíce jen a jen na uchopování, živí pošetilci nekonečný proud zrodů. Rozřezávání tohoto kořene neštěstí však pěstují moudří.
39. Pošetilec nedosahuje míru, protože si přeje stát se mírem; moudrý, odděluje jasně pravdu od nepravdy, má mysl stále v míru.
40. Jak by mohl poznat átmana ten, kdo lpí na tom, co vidí? Moudří nevidí toto ani ono a vidí nepomíjivého átmana.
41. Jak by mohl ovládnout mysl pošetilec, jenž pojme takové předsevzetí? Pro moudrého, jenž spočívá blaženě v Sobě Samém, je toto ovládnutí vždy a všude naprosto přirozené.
42. Mnozí věří, že existuje svět; jiní věří, že neexistuje nic. Jen málokdo nevěří
ani v to ani v ono: a přece jen tak lze zůstat nezmaten.
43. Jako čistého a jsoucího bez čehokoli druhého představují si prostoduší átmana, ale ve své zaslepenosti ho přece nepoznávají a nedocházejí po celý život míru.
44. Mysl člověka, který usiluje o osvobození, nemůže postrádat opory; úplně bez opory však - a bez žádosti - je stále mysl osvobozeného.
45. Spatří-li tygry: věci smyslové, jsou pošetilci plni strachu a hledají útočiště kdesi v jeskyni, aby se tam snažili o zastavení pohybu mysli a o soustředění.
46. Při spatření lva: toho, jenž je prost všech stop dřívějška, prchají však tiše sloni: věci smyslové; nejsou-li toho schopni, lichotivě mu slouží.
47. Nepodniká nic, aby se osvobodil, ten, kdo je beze strachu a oproštěné mysli: když vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná, prodlévá v blaženosti.
48. Jsa čisté mysli, slyší pouze o věcech a zůstává nezmaten. Nevidí už před sebou ani ,,správný" ani ,,nesprávný" způsob života a rovněž ne příkaz ,,lhostejnosti".
49. Přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to poctivě, ať je to krásné nebo ne, neboť jeho počínání se podobá počínání dítěte.
50. Protože je nezávislý, dosahuje blaženosti; protože je nezávislý, dochází nejvyššího; protože je nezávislý, nabývá vnitřního klidu; protože je nezávislý, dospívá na nejvyšší místo.
51. Myslí-li o sobě samém: ,,Já sám nic nekonám, ničeho nepožívám" - pak mu mizí všechna hnutí mysli.
52. Odpoutaně září přirozený stav moudrého, nikoli však umělý klid pošetilce, jehož mysl je plna žádosti.
53. Velkými světskými radostmi se baví, i do osamělých horských jeskyní se uchylují moudří, kteří od sebe odvrhli všechny bludné představy - neupoutáni, s oproštěnou myslí.
54. Vidí-li bráhmana znalého véd, božstvo, poutní místo, ženu, krále nebo přítele, poctí je moudrý svým pozdravem, avšak ani stopa toho nezůstane v jeho srdci.
55. I když se mu jeho sluhové, syni a ženy, vnuci a příbuzní posmívají a tropí si z něho šašky, nemění jógin své chováni ani v nejmenším.
56. I když je potěšen, není potěšen; i když je tísněn, nepociťuje tíseň: o jeho podivuhodném stavu za těch či oněch okolností vědí jenom ti, kdo jsou mu rovni.
57. Že se má něco vykonat: toť právě věčný koloběh životů - a toho moudří neznají, jsouce prázdného tvaru, bez tvaru a změny tvaru, bez poskvrny a vad.
58. I když nic nečiní, je pošetilec vždycky rozptýlen, neboť hnutí jeho mysli jsou prudká. Moudrý však, i když činí, co je třeba činit, zůstává nezmaten.
59. Šťastně sedí, šťastně leží, šťastně přichází a odchází, šťastně mluví, šťastně požívá - jsa i ve shonu světa míruplné mysli.
60. Kdo díky vlastní svébytnosti nezná hoře, i když žije ve shonu světa jako druzí, ten - neotřesitelný jako velké moře a prostý starostí - září v kráse.
61. Pro pošetilce se i nečinnost stává činností, pro moudrého nese i činnost plody nečinnosti.
62. Oprošťování od žádosti po majetku a ženách lze vidět často i u pošetilců. Rozplynulo-li se však někomu všechno očekávání týkající se těla, kde je u něho žádost, kde oprošťování od žádosti?
63. Vědomí pošetilce ulpívá stále na vnímání nebo nevnímání; ale vědomí toho, kdo klidně prodlévá v Sobě Samém, nemá - navzdory tomu, že vnímá, co lze vnímat - formu vědomí.
64. Moudrý je bez žádostí při všem, co podniká, a žije jako dítě - na něm, jenž je čist, nezůstává nic lpět, i když koná činy.
65. Vskutku, pouze ten je požehnán štěstím, kdo - jsa znalý Sebe - zůstává za všech okolností stejný, a i když vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná, má mysl prostou žízně.
66. Kde je věčný proud zrodů, a kde zdánlivý svět, kde to, co má být dokonáno, a kde dokonání - pro moudrého, jenž je vždy neměnný jako nekonečný prostor?
67. Ten vítězí - asketa -, kdo skutečně všechno odkládá, jehož bytost je zcela naplněna vlastní šťávou a jenž je bez jakéhokoli umění a chtění nepřetržitě soustředěn.
68. K čemu tu mnoha slov? Vznešený, jenž poznal, co vskutku jest, a netouží ani po požitku ani po osvobození, je vždy a všude bez chuti.
69. Dvojnost světa, počínaje ,,vesmírnou myslí", se rozvíjí jen ve slovech. Co by ještě zbývalo činit tomu, kdo jsa čistým poznáním ji opustil?
70. ,,Z klamu povstalo toto všechno, je to pouhé nic" - kdo má toto přesvědčení, je čistý jako nevnímatelný třpyt a dochází zcela sám sebou klidu.
71. Kdo má podobu čistého třpytu, kdo nevnímá viditelný svět - kde je pro něho příkaz a kde oproštěnost od žádostí, kde zříkání nebo kde též dosažení klidu?
72. Kdo se třpytí jako nekonečná podstata a nevidí prahmotu - kde je pro něj upoutanost či kde spása, kde radost, kde sklíčenost?
73. Na světě vládne - s výhradou poznání - jen vesmírná šalba; bez pocitu ,,já" a ,,mé", bez žádosti září moudrý v kráse.
74. Světec zří svou nepomíjivou, strastí nezatíženou podstatu - kde je pro něj vědění či kde veškerenstvo, nebo kde též myšlenka ,,Jsem tělo" nebo ,,Tělo je mé"?
75. Zanechá-li člověk tupé mysli potlačování myšlenek a jiných podobných cvičení, stává se ihned kořistí tlachů a přání.
76. A i když uslyšel o této skutečnosti, nevzdává se své pošetilosti: navenek je - namáhavě usiluje - prost kolísání, vnitřně však prahne po smyslových radostech.
77. Komu se rozplynula, díky poznání, osudová setba skutků, ten, i když je v očích světa činný, nenalézá příležitost, aby něco činil, natož pak mluvil.
78. Co znamená temnota, nebo co světlo, co zřeknutí pro moudrého, který není podroben změně a cítí se všude dobře? Docela nic!
79. Co znamená moudrost, co schopnost rozlišovat, nebo co též oproštěnost od tísně pro jógina, jehož vlastní způsob bytí je nevýslovný,- jenž je bez jakéhokoli vlastního způsobu bytí?
80. Pro něho není ani nebe ani pekla a rovněž ne osvobození už v tomto životě zde na zemi. K čemu tu mnoha slov? Pro pohled jógina neexistuje vůbec nic.
81. Nesnaží se o zisk, nenaříká nad ztrátou - chladná je mysl moudrého, vpravdě naplněná božským nektarem.
82. Ten, kdo je bez přání, nevelebí člověka, který dlí ve vnitřním míru, ani nehaní člověka špatného. Lhostejný k radosti i strasti - syt -, nevidí nic, co by měl ještě vykonat.
83. Moudrý si neoškliví světský život, ani netouží vidět átmana. Oproštěn od radosti a hněvu, není mrtev, ani nežije.
84. Neulpívaje na synu, ženě a jiných příbuzných a netouže po smyslových radostech, ba nemaje starostí ani o vlastní tělo, je moudrý prost všeho očekávání a září v kráse.
85. Moudrý je vždycky spokojen: žije, jak tomu okolnosti chtějí, putuje, kam uzná za vhodné, ukládá se ke spánku tam, kde ho zastihne západ slunce.
86. Ať jeho tělo padá, nebo vstává, nemá o ně vznešený starosti. Vždyť úplně zapomněl na celý koloběh zrodů a smrtí, spočívaje ve vlastním bytí.
87. Nevlastní nic; pohybuje se podle libosti; je lhostejný ke všem dvojicím protikladů; rozťal všechnu pochybnost. Nevázán k nikomu a ničemu, hraje si, moudrý, blaženě v Sobě Samém.
88. Prost všech vztahů k okolnímu světu, září moudrý v kráse: hlína, kámen, a zlato pro něj mají stejnou cenu; úplně rozťat je uzel jeho srdce. Vířivý prach vášně i temnou tupost setřásl navždy se sebe.
89. Jemu, jenž nevěnuje pozornost ničemu na světě, v jehož srdci už není žádného rozvažování, jehož átman je svoboden a jenž je úplně syt - kdo by se jemu mohl rovnat?
90. I když poznává, nepoznává, i když vidí, nevidí, a i když mluví, nemluví - kdo jiný než ten, u něhož jsou vyhlazeny všechny stopy dřívějších životů?
91. Ať je žebravým mnichem nebo králem - kdo je bez přání, ten září v kráse: opustilo jej příznivé i nepříznivé mínění o věcech světa.
92. Kde je volné pole rozmaru, kde omezení a kde rozhodnutí o pravdě u jógina, který se stal ryzí přímostí a dosáhl cíle?
93. Kdo se prosytil klidem vlastní podstaty, zbaven vší strasti a povznesen nad všechno očekávání, - jak a komu by mohl sdělit, co prožívá v nitru?
94. I když spí, není v hlubokém spánku: i když sní, neobestírá ho dřímota; a i když bdí, nebdí moudrý, jsa vždy a všude syt.
95. Ten, kdo má poznání, je i v myšlenkách bez myšlenek, při vnímání bez vnímání, s rozumem bez rozumu, při pocitu já bez pocitu já.
96. Není šťasten ani nešťasten, neoprošťuje se od vášní ani není pln vášní, netouží po osvobození ani není osvobozen, nejsa ani tím ani oním.
97. Ten, kdo je požehnán štěstím, není ani při rozptýlení rozptýlen, ani při soustředění soustředěn. Ani ve stavu tuposti není tupý, ani v učenosti není učený.
98. Osvobozený je za všech okolností ve svém přirozeném stavu, nemyslí už na to, ,,co bylo vykonáno", a na to, ,,co ještě zbývá vykonat". Protože si ničeho nežádá, je vždy a všude stejný; zapomněl na ,,učiněné" a ,,neučiněné".
99. Neraduje se, když je veleben; nezlobí se, když je haněn. Neděsí se smrti, nezdraví s radostí život.
100. Čí mysl došla pokoje, ten neutíká tam, kde se to hemží lidmi, ani do lesní samoty: ať je v jakémkoli postavení a na jakémkoli místě, zůstává stále stejný

19. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Vyňal jsem kleštěmi - poznáním pravdy - z nitra svého srdce šíp: trýznivé, mnohotvárné hloubání.
2. Kde jsou náboženské povinnosti, kde smyslové radosti či snaha po zisku, kde otázka správného rozlišování, kde dvojnost či nedvojnost - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?
3. Kde je minulost, či kde budoucnost, či kde též přítomnost, kde místo v prostoru, nebo kde věčnost - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?
4. Kde je átman, či kde to, co není átman, kde dobré a nedobré, kde starost či kde také oproštěnost od starosti - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?
5. Kde je sen, nebo kde bezesný spánek, a kde též bdění, kde onen ,,čtvrtý" stav, spočinutí v brahma, nebo kde dokonce strach - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?
6. Kde je dálka, či kde blízkost, kde vnějšek, a kde nitro, kde hrubost, kde jemnost - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?
7. Kde je smrt, či kde život, kde jiné světy, a kde světskost tohoto světa, kde splynutí, kde pohroužení - pro mne, který mám kořeny ve vlastní velikosti?
8. Dosti už řečí o trojspřeží - smyslové radosti, zisku a náboženské povinnosti -, dosti též řečí o józe, dosti řečí o poznání pro mne, který spočívám v Sobě Samém!

20. zpěv
(Džanaka pravil:)

1. Kde jsou tvorové, nebo kde tělo, kde smyslová ústrojí, nebo kde mysl, kde prázdnota, a kde stav bez očekávání - je-li má pravá přirozenost prosta vší poskvrny?
2. Kde je psaná nauka, kde poznání Sebe, nebo kde mysl odpoutaná od věcí, kde sytost, kde osvobození od žízně - jsem-li navždy povznesen nad všechny dvojice protikladů?
3. Kde je vědění, či kde též nevědění, kde ,,toto", a kde ,,já" či ,,mé", kde upoutanost a vyproštění, kde podoba mé pravé podoby?
4. Kde jsou osudové následky minulých činů, které se už začaly objevovat, nebo kde je osvobození ještě v tomto životě zde na zemi, a kde ono dokonalé osvobození po smrti - jsem-li vždy mimo všechny rozdíly?
5. Kde je ten, kdo koná, kde ten, kdo požívá; nebo kde je osvícení bez činnosti? Kde jsou vnímatelné věci, a kde výsledek vnímání - jsem-li vždy bez vlastního způsobu bytí?
6. Kde je svět, či kde člověk žádající si osvobození; kde jógin, a kde ten, kdo je bohat poznáním; kde upoutaný a kde osvobozený - jsem-li ve své pravé přirozenosti bez čehokoli druhého?
7. Kde je stvoření světa, a kde, jeho zničení; kde je cíl, jenž má být uskutečněn, a kde cesta vedoucí k jeho uskutečnění; kde ten, kdo uskutečňuje, nebo kde dosažení - jsem-li ve své pravé přirozenosti bez čehokoli druhého?
8. Kde je ten, kdo vyměřuje, nebo kde vyměřování, kde jeho předmět, a kde jeho výsledek, kde něco, či kde nic - jsem-li vždycky bez poskvrny čistý?
9. Kde je rozptýlení, a kde soustředění na jeden bod; kde pošetilost, kde zaslepenost; kde radost, či kde sklíčenost - jsem-li vždycky bez činnosti?
10. Kde je shon světa, či kde nejvyšší pravda, kde štěstí, nebo kde neštěstí - jsem-li vždy prost všeho hloubání?
11. Kde je vesmírná šalba, a kde věčný koloběh životů, kde náklonnost, nebo kde odříkání, kde individuální duše, či kde ono všepronikající brahma - jsem-li vždy bez poskvrny?
12. Kde je působení, nebo kde jeho zanechání, kde osvobození, a kde upoutanost - stojím-li vždycky na nejvyšším vrcholu a spočívám-li takto - jsa nedílný stále ve svém přirozeném stavu?
13. Kde je poučení, nebo kde psaná nauka, kde žák, a kde učitel, či kde nejvyšší lidský cíl - jsem-li prost omezujících vlastností a míruplně blažen?
14. A kde je ,,jest", či kde je ,,není", a kde je ,,jedno", či kde ,,dvě"? K čemu tu mnoha slov? Nejsou mi vůbec k ničemu!
HOME