Atíšuv dar - Osho (Bhagavan Šrí Rajneesh)

Předmluva:

Představovat čtenáři Bhagavana Šri Rajneeshe neboli OSHA Rajneeshe, který zanechal po svém odchodu ze života 20. ledna 1990 miliony následovníků v celém světě, zřejmě není zapotřebí. Spíš je zapotřebí vysvětlit, kdo to byl Atiša.

Atiša žil v letech 982 - 1054. Vstoupil do historie tibetského buddhismu-lámaismu jako jeden z největších reformátorů. Právě s tímto jménem je spojen přechod lámaismu z první staré fáze vývoje do druhé střední, která trvala od roku 1042 po rok 1409. Atišův příchod z Indie do Tibetu v roce 1042 je také zvykem považovat za začátek druhého období lámaismu. Atiša se především snažil upevnit v Tibetu čistotu indického buddhismu - přísnost jeho mnišských tradic. Učitelova práce se v tomto směru setkala v Tibetu s nevyhnutelnou reakcí, jejímž důsledkem byla rozdrobenost původního jednotného lámaismu do mnoha sekt.

Zároveň byl Atiša osvícený znamenitý jógin a učitel. Dochovalo se nám pouze devět jeho aforismů (súter), které v této práci komentuje Šrí Rajneesh.

Je třeba také uvést, že tento text stejně jako všechny ostatní práce Šrí Rajneeshe je stenografickým záznamem jeho rozhovorů se žáky, a tak čtenář může do určité míry pocítit aróma živého styku s učitelem.

"Meditujte na tyto sútry, jsou určeny pouze pro meditaci. Atiša není filosof, je siddha, je Buddha. To, o čem mluví, není z rozumu, jsou to přesné instrukce postižitelné pouze těmi, kdo jsou připraveni vydat se na cestu do Neznáma."

Bhagavan Šrí Rajneesh

SÚTRY

1. Postihněte podstatu dvou svědků.

2. Trvale se opírejte o šťastný stav mysli

3. Jestliže to můžete dělat, jste-li sklíčeni, pak to bude mlčenlivý trénink mysli.

4. Dodržujte vždy tři základní podstaty.

5. Změňte své sklony a potom stav udržujte.

6. Neposuzujte nedostatky.

7. Nepřemýšlejte o ničem, s čím si dělají starosti jiní.

8. Nejprve začněte boj se svým hlavním nedostatkem.

9. Zanechte všech nadějí na úspěch.


1. sútra:

"Postihněte podstatu dvou svědků" je jednou z nejdůležitějších súter, jedním ze základů vnitřní alchymie. Ať vám pronikne do srdce. Tehdy se dokážete znovu narodit a získat nové vidění světa a vůbec, vstoupit do nového světa.

Existují dva druhy svědectví, a to je třeba postihnout.

Jsou dva svědci a jeden z nich, to jsou lidé, kteří nás obklopují. Druhý druh svědectví je úplně jiný, diametrálně odlišný. Zde nepožadujete pozornost okolí, ale naopak, začínáte obracet pozornost na sebe. Stáváte se svědkem svého vlastního bytí.

První: Trvale cítíte, že vás lidé sledují, že vás pozorují. Vyvolává to rozpaky a stydíme se. Odtud pochází strach, když jste například na scéně. Tento strach cítí řečníci, herci, básníci, a přitom nejen začátečníci, ale i ti, kteří věnovali celý svůj život vystupování. Už když přicházejí k pódiu, rodí se v nich chvění: jestlipak si vydobudou úspěch? Tolik očí se na vás dívá, stali jste se objektem. Už nejste subjekt. Změnili jste se v předmět, ve věc. Bojíte se, neboť by vás mohli také nedocenit, nenasytit vaše "ego". Můžete se také někomu nelíbit, mohou vás odmítnout. Jste v cizích rukou, jste otrok. Nyní jste povinni postupovat tak, aby vás ocenili. Začínáte podporovat čísi "ego" v naději, že ten někdo podpoří to vaše. Když jste mezi přáteli, tolik se nebojíte. Znáte se navzájem a můžete se jeden na druhého spolehnout. Ale když jste tváří v tvář neznámému davu, pociťujete strach. Vaše bytost se chvěje, vaše "ego" je v nebezpečí. Můžete se setkat s nezdarem. Váš úspěch nemá záruku...

Je to jeden druh svědectví: okolní lidé vás pozorují, sledují, a vy jste prostě žebrák. Miliony lidí žijí v takovém stavu. Žijí pro jiné, a proto pouze vytvářejí dojem žijících lidí. Ve skutečnosti nežijí. Trvale se přizpůsobují svému okolí, neboť jsou šťastni pouze tehdy, když jiní jsou šťastni při styku s nimi. Takoví lidé trvale přistupují na kompromisy. Prodávají své duše za to, aby potěšili své "ego", aby se stali známí, vynikající.

Pozorovali jste jednu typickou věc? Jakmile básník, spisovatel nebo vědec dostane Nobelovu cenu, jeho tvůrčí aktivita se snižuje. Ani jeden laureát Nobelovy ceny nedokázal vytvořit nic tak hodnotného jako dříve. Copak se děje? No co, jestliže jste dosáhli cíle, upevnili své "ego", pak už nemáte kam jít dále. Není proč se přizpůsobovat okolí.

Kniha se sotva stane vynikající, když její tvůrce zemře. To se stalo s Chalílem Gibránem po knize "Prorok". To se stalo i s Rabíndranátem po knize "Gítandžálí". A nejsou to výjimky, je to téměř pravidlo.

Když se stanete vynikající, přestanete přistupovat na kompromis. Proč? I tak jste vynikající! A jestliže nepřistupujete na kompromis, lidé si vás přestanou všímat, ignorují vás.

Ale základem vaší tvořivosti bylo snažení "ega". Nyní, když se vaše "ego" uklidnilo, tvořivá snaha uhasíná. Je to stav, v němž žije 99% lidí. Uvědomují si pouze jeden typ svědectví, při němž svědek je někdo jiný, někdo mimo ně. A tento jiný vyvolává obavu.

Dobře to řekl Jean Paul Sartre: "Peklo, to jsou ti druzí". Ti jiní nám nedávají možnost uvolnit se.

Pročpak se uvolníme v koupelně? Protože tam není ten druhý. Ale jestliže najednou pocítíte, že vás někdo pozoruje klíčovou dírkou, vaše relaxace končí. Opět jste napjati, pozorují vás.

Kněží po celá staletí probouzeli v lidech strach tím, že tvrdili, že Bůh se na ně trvale dívá. Den za dnem je pozoruje. Můžete spát, ale On nikdy nespí. On je stále u vaší postele. On pozoruje. On se neustále dívá pouze na vás. On také vidí vaše sny, vidí vaše myšlenky. A tak budete potrestáni nejen za své činy, ale i za sny, myšlenky, přání a city. Kněží probouzeli silný strach. Jen si pomyslete! Bůh nás trvale pozoruje. Není ani jediného, ani nejmenšího okamžiku, kdy bychom mohli zůstat o samotě sami se sebou. To byla veliká strategie jak proměnit, převrátit lidi ve věci.

Tak proč tak toužíme po pozornosti okolí ? Protože jsme takoví, jací jsme. Jsme prázdní, prostě nejsme. Jestliže zůstaneme v tomto stavu, nemáme v sobě centrum bytí, centrum existence. Jsme pouze hluk, dav, dům plný sluhů, kteří se hádají mezi sebou, protože hospodář není doma anebo tvrdě spí.

Vášnivě si přejeme pozornost druhých, neboť nejsme schopni vytvořit v sobě ani pseudocentrum. Když je ztraceno skutečné centrum, chce se spolehnout na pseudocentrum. Vytváří dojem Jednoty. Vytváří z nás osobnost. Indiviulalitu v sobě nemáme. Individualita, to je kvintesence bytí, které se nachází v pravém centru, bytí, které skutečně zná sebe samo. Ale jestliže není přítomna individualita, můžete se v nejlepším případě stát osobností, můžete získat charakter.

Osobnost se zabývá žebráním.

Individualita, to je váš hluboký skrytý vývoj. Je to vnitřní růst. Individualitu nemusíte u nikoho vyprošovat a nikdo není schopen vám ji dát. Individualita je váš osobní objev.

Charakter může být pouze vyprošený. Můžete ho pouze od někoho okopírovat. Dát vám ho mohou pouze ti kolem.

Když jste sám v lese, nemáte žádnou osobnost. Chybí ve vás jakýkoli individualismus. Vzpomeňte si na tento okamžik. Tehdy máte individualitu, ale žádný individualismus. Jestliže jste sám v Himalájích, tak kdo jste? Svatý nebo hříšník? Není nikoho, kdo by vás mohl ocenit nebo odsoudit. Není nikoho, kdo by vás proslavil v dobrém nebo špatném slova smyslu. Nikoho a ničeho, kromě vás. Kdo jste ve svém úplném osamění? Hříšník nebo svatý? Sotva, sotva důležitá osobnost. Nebo jste prostě nikdo? Ne. Prostě nejste ani to, ani ono. Nejste "V.I.P." (velmi důležitá osobnost) a nejste nikdo, protože i v prvním i v druhém případě je zapotřebí někoho MIMO VÁS. Je zapotřebí očí jiného, aby odrazil vaši osobnost. Vy nejste ani to ani ono. Vy jste, ale vy jste ve své realitě. Prostě jste takoví, jací jste ve své dokonalé nahotě a pravosti. To je jeden z důvodů, proč mnozí považovali za rozumné odejít od společnosti. Ve skutečnosti to nebyl útěk od společnosti, přesněji, nebylo to nasměrováno proti společnosti. Bylo to úsilí osvobodit se od vlastní osobnosti.

Buddha opustil svůj palác, ale nelze ho nazvat zbabělcem, uprchlíkem. Proč odešel z paláce ? Rabíndranát Thákur o tom napsal nádhernou poému.

Carevič opustil palác. Dvanáct let se toulal po lesích a praktikoval meditaci a nastal den veliké radosti, kdy došel osvícení. První, na co si vzpomněl, bylo, že se musí vrátit do paláce a oznámit radostnou novinu ženě, kterou před tím miloval, dítěti, které opustil a starému otci, který ještě doufal, že se syn někdy vrátí. Je to tak lidské, tak se to dotýká srdce! Za dvanáct let se vrátil domů.

Jeho otec se rozhněval, jak by se mimochodem rozhněval každý jiný otec na jeho místě. Buddhův otec nepoznal, kým se stal jeho syn, co se s ním stalo. Nedokázal spatřit jeho individualitu, která byla tak výrazná, tak zřetelně se projevovala! Celý svět si to už začal uvědomovat, ale Buddhův otec byl slepý. Stále ještě myslel na syna z pozice té osobnosti, které už nebylo, kterou Buddha odmítl toho dne, kdy opustil palác.

Skutečně musel odejít z domu, aby odhodil osobnost. Chtěl poznat sám sebe takového, jaký byl, ale ne takového, za jakého jej považovali ostatní.

Ale otec se podíval na syna pohledem před dvanácti lety. Znovu řekl Buddhovi: "Já jsem tvůj otec a miluji tě. Ty ses mě hluboce bolestně dotkl. Já jsem stařec a bylo pro mě mučivé čekat tě celých těch dvanáct let. Jsi můj jediný syn. Snažil jsem se dožít tvého návratu, abys mohl přijmout království. Nyní vezmi na sebe starost o něj. Dej mi odpočinout. Už nastal dávno čas mého odpočinku. I když jsi zhřešil proti svému otci, div jsi mě nezabil, ale já ti to odpouštím a mé dveře jsou ti stále ještě otevřeny."

Buddha se zasmál a řekl: "Pane, alespoň trošičku se vynasnažte uvědomit si, s kým mluvíte. Člověka, který opustil tento palác, už není. Dávno už není mezi živými. Já jsem někdo jiný. Tak přece na mě pohlédněte!"

Ale otec se rozhněval ještě více a řekl: "Ty mne chceš podvést? To jako, že já tě neznám?! Ano! Znám tě lépe, než ty znáš sám sebe! Já jsem tvůj otec! Dal jsem ti život a ve tvých žilách proudí moje krev. Já, že tě neznám?"

Buddha odpověděl: "Přesto vás, králi, prosím, abyste na mne pohlédl pozorněji. Samozřejmě, že jste mi dal život. Objevil jsem se na tomto světě díky vám. To je pravda, ale vy jste byl pouze prostředkem. Fakt, že někdo přijel na koni, ještě nemluví o tom, že kůň zná jezdce! Vstoupil jsem do světa dveřmi vašeho těla, ale to neznamená, že mne znáte. Před dvanácti lety jsem skutečně ani já sám nevěděl, kdo jsem. Nyní to vím. Pohlédněte mi do očí. Prosím, nemyslete na minulost, buďte nyní zde!"

Ale otec nebyl schopen to pochopit. Staré oči se naplňovaly slzami hněvu a radosti současně. Nemohl postihnout, co se se synem stalo. Co to vykládá za nesmysly? Prý zemřel, znovu se narodil a nyní je úplně jiný člověk, nyní už není osobnost, ale individualita.

Slava osobnost a individualita nejsou synonyma. Osobnost, to je faleš, přetvářka, fasáda. Individualita je naše pravá podstata. Proč tak toužíme po pozornosti mnoha lidí? Abychom utvořili osobnost. A čím více osobnostního kolem sebe nashromáždíme, tím méně možností nám zbývá, abychom poznali svou individualitu.

Když Buddha šel za svou ženou, našel ji ještě víc rozhněvanou. Měla pro muže pouze jedinou otázku, kterou považovala za neobyčejně důležitou.

Řekla: "Mám jen jednu otázku. Čekala jsem všechny ty roky, abych ti ji dala. Otázka je prostá, takže buď otevřený." Pořád si ještě myslela, že Buddha by mohl být neupřímný. "Řekni čestně, buď pravdivý, řekni mně pouze jediné: copak nebylo možné dosáhnout zde v paláci všeho toho, čeho jsi dosáhl v lese? Cožpak se Bůh nachází v lese a tady není? Copak není, dejme tomu, na tržnici?"

Její otázka je velmi významná. Buddha odpověděl. "Ano, pravdy zde není méně než tam, ale pochopit ji zde bylo pro mě velmi těžké, neboť zde jsem se ztrácel v osobnosti, v osobnosti prince, v osobnosti otce, v osobnosti syna. Osobnostního bylo příliš mnoho. Ve skutečnosti jsem neopouštěl svůj palác. Opouštěl jsem svou osobnost, aby nebylo nikoho, kdo by mně připomněl, kdo jsem. Abych mohl sám sobě položit otázku 'Kdo jsem?' Chtěl jsem najít sám sebe. Odpovědi těch druhých mne nezajímaly."

Ale všechny zajímají především odpovědi těch druhých. Jak máme rádi, když říkají, že jsme krásní...

Sarvéš řekl Muktovi: "Cítím se zde trošku ztracený." Sarvéš je jedním z nejlepších břichomluvců na světě. Celý život byl umělcem, vždycky na scéně: reflektory, tisíce lidí pozorně sledují, co dělá. A vždycky je překrásně přijat. Má talent, je to génius... Jeho život byl obklopen pozorností okolí. V naší komuně k němu samozřejmě teď nikdo nepřistupuje a neříká: "Sarvéši, ty jsi veliký, Sarvéši ty jsi to a ono." A tak se musí cítit mírně ztracený.

To je problém lidí, kteří jsou v zorném poli společnosti. Je pro ně velmi těžké odhodit svou osobnost. Ale Sarvéš se snaží a já jsem přesvědčen, že dosáhne úspěchu. Dříve toužil po pozornosti okolí, ale dříve nebo později to člověka unaví, neboť je to prostě umělá potrava. Může být chutná, ale není výživná. Nedává životní energii.

Osobnost je to, co ukazujeme. Může podvést jiné, ale vás podvést nemůže. A když, tak ne na dlouho. Proto sem také Sarvéš přišel, unavený, ztrápený vším tím uctíváním. Ale staré zvyky nejsou věčné. Dříve nebo později získá vnitřní radost. Dříve nebo později se v sobě dokáže kochat vlastní individualitou. Od toho dne, kdy poznáte tu radost, poznáte svou individualitu, osvobodíte se od okolí. Když vyžadujete a potřebujete pozornost, jste povinni platit stejně. Je to otroctví. Čím více pozornosti žádáte od lidí, tím silněji se stáváte věcí, užitkovým předmětem, který je možné prodávat a kupovat. Je to právě to, co se děje se všemi známými lidmi - politiky, umělci a tak dále.

Je to první druh svědectví: snažíte se být pozorovaným objektem. Potřebujete důstojnost a abyste si ji pořídili, potřebujete charakter a morálku. Ale to všechno je pouze licoměrnost, pouze snaha připoutat pozornost ke své osobě. Jestliže potřebujete důstojnost, nevyhnutelně budete konformistou, budete se podrobovat společnosti a jejím požadavkům. Budete určitě žít v souladu s falešnými požadavky společnosti, vždyť společnost se skládá z lidí, kteří pobývají v hlubokém spánku a její hodnoty nemohou být pravé.

Je tady jedna možnost: můžete se stát svatým. Tisíce vašich "svatých" se tak chovají. Přinesli všechno na oltář důstojnosti a uctívání. Zmučili se, ubíjeli sami sebe, ale jednoho dosáhli. Stali se "svatými" a lidé se jim klanějí. Jestliže potřebujete takové klanění, takovou "svatost", budete se stávat stále falešnější, neopravdoví, umělejší. Nikdy nebudete pravou růží. A největší bída v lidském životě je stát se růží umělou.

Druhý druh svědectví je úplně jiný, diametrálně odlišný. Zde nepožadujete pozornost okolí, ale naopak, začínáte obracet pozornost na sebe. Stáváte se svědkem svého vlastního bytí.

Začínáte pozorovat své myšlenky, přání, touhy, návaly žárlivosti, chtivosti a pod. Vytváříte v sobě jakési nové vědomí. Stáváte se mlčenlivým centrem, které pozoruje vše, co se ve vás děje. Hněváte se a pozorujete to. Už nejste prostě hněviví: zavedli jste nový prvek - pozorujete svůj stav. A je to zázrak! Jakmile dokážete pozorovat hněv, odchází bez jakéhokoli potlačování.

První typ "svatého" bude nucen ho potlačit, zamaskovat. Bude nucen potlačit svou sexualitu, svůj chtíč. A čím více cokoli potlačujete, tím silněji se to zakořeňuje ve vašem podvědomí. Zaujímá to část vašeho sklepa a odtud to začíná ovlivňovat váš život. Je to stejná rána, ze které teče hnis, ale kterou jste něčím zakryli. Ale nevyléčíte se tím, že jste ji přikryli, nazahojí se. Navíc, když ránu izolujete, pouze napomáháte jejímu zvětšení. Vaši "svatí" smrdí, smrdí všemi druhy potlačování.

Druhý druh pozorování je svědectví, které utváří naprosto jiného člověka. Tvoří mudrce. Mudrc žije v souladu se svou přirozeností, a ne v souladu s hodnotami lidí kolem. Má svůj názor na život a odvahu žít s tímto názorem. Mudrc není vždycky pokorný.

Tzv. "svatý", "spravedlivý", je pokorný, ortodoxní, podmíněný, je tradicionalista a konformista.

Mudrc je nonkonformista. Není tradiční, je nepodmíněný a nepokorný. Otevřená vzpoura je podstatou jeho bytí. Není závislý na lidech kolem sebe. Ví, co je svoboda a zná její radosti.

Spravedlivého člověka obklopuje dav uctívačů, ohromný dav!

Mudrc bude mít pouze několik vybraných žáků, kteří jsou schopni ho pochopit.

Většina lidí mudrce nechápe, svatému se budou všichni klanět. Dav lidu odsoudí mudrce a možná, že ho dokonce zabije. Krista ukřižovali, a papeže oslavují...

Spravedlivý člověk má charakter, mudrc má vědomí. V tom je obrovský rozdíl.

Charakter se získává k nějakým účelům: aby se dosáhlo pocty v tomto životě, aby se konec konců dosáhlo co nejvíce pozemské blaženosti.

Vědomí od budoucnosti nic neočekává, nemá žádná nutkání; je radostí samo o sobě. Není to prostředek k dosažení cíle, ale sám cíl.

Být se "svatým" znamená být s imitátorem, s napodobovatelem. Být s mudrcem znamená dotknout se něčeho pravého, originálního. Být se "svatým", to je nanejvýš být s instruktorem; být s mudrcem znamená být s Mistrem.

Takové jsou dva druhy pozorování, svědectví.

Atiša říká: "Postihněte podstatu dvou svědků!" Vyhněte se prvnímu typu a ponořte se do druhého.

Tato sútra má i druhý význam.

1) Staňte se svědkem, pozorujte objekty mysli. Patandžálí to nazývá dhjána. Jiní to nazývají meditace, zen, čchan a pod. Pozorujte objekty mysli, obsah vaší mysli. Ať se před vámi bleskne cokoli, pozorujte to a nehodnoťte, neodsuzujte a nevměšujte se. Není zapotřebí být pro něco nebo proti něčemu, prostě pozorujte a meditace se stane.

2) Pozorujte samého svědka a satori, samadhi, vrcholná extáze se projeví. První vede k druhému. Začněte pozorovat své myšlenky, ale nezastavujte se u toho. Když myšlenky zmizí, nemyslete si, že jste už přišli k cíli. Je nutné udělat ještě jednu věc, ještě jeden krok... Nyní pozorujte pozorovatele. Nyní prostě pozorujte samo pozorování. Více už nic nezůstalo, jste pouze vy. Tu si prostě uvědomte samo uvědomování a tehdy se dhjána přetransformuje do samadhi. Jestliže meditačně vnímáte mysl, mysl zmizí. Ale když pozorujete svědka, meditačně vnímajícího, meditačně vnímající se rozšiřuje, stává se světovým, kosmickým...

To první je negativní krok: zbavit se mysli. To druhé je pozitivní krok: zakotvit se ve svém vědomí.

Nazývejte to Bůh, nirvána, nebo jak se vám zlíbí.

2.sútra:

"Trvale se opírejte o šťastný stav mysli".

Jestliže jste nešťastní, znamená to, že jste se prostě naučili všelijakým trikům, které vám pomáhají k tomu, abyste nebyli šťastní. Ale tak to dál nejde. Neštěstí závisí na stavu vaší mysli.

Jsou lidé, kteří jsou nešťastni v jakýchkoli situacích. Tito lidé mají určitou kvalitu mysli a ta proměňuje všechno v neštěstí. Jestliže jim vyprávíte o kráse růže, začnou vám najednou počítat její ostny. Jestliže jim řeknete, že jitro je překrásné, podívají se na vás s údivem. Řeknou: "Jenom jeden den mezi dvěma temnými nocemi... No a co, že je tu krásného? Proč jste tím tak okouzlen?"

Na stejný fakt můžeme mít pozitivní hledisko. A tehdy je každá noc obklopena dvěma dny. A jaký je to zázrak! Růže je možná mezi tolika trny! Je to pořád totéž, vše je jako před tím. Všechno závisí na stavu myšlenek ve vaší hlavě.

Miliony lidí na sebe dobrovolně uvalují kříže. Je jasné, že jsou tím zatíženi. Celý jejich život je břemeno, uzda. Takový už je jejich přístup, že se soustřeďují na vše negativní. Zveličují všechno negativní: je to nezdravý patologický vztah k životu.

Ale oni dále uvažují: "Co můžeme dělat? Takový už je svět..."

Ne, svět takový není! Svět je naprosto neutrální. Má trny i růže, dny i noci. A nemáte problém, co si vyberete. Jestli jste se rozhodli vybrat špatnou stránku, budete žít v tomto světě tak, jak jste si vybrali, ve vámi zvoleném světě.

A tak si lidé tvoří ráj i peklo na jedné a téže Zemi. Zdá se neuvěřitelné, že Buddha žil na té stejné Zemi, s přesně takovými lidmi... Ale vy žijete v pekle.

Jsou dvě možnosti. Politická mysl hlásá: "Změň svět", náboženská mysl říká: "Změň stav své mysli." Náboženství a politika jsou zcela protikladné.

Je pravděpodobné, že se jednoho krásného dne věda a náboženství sejdou, neboť jejich přístupy k životu jsou poměrně blízké. Možná, že jen směřují do různých směrů: věda zkoumá vnější, náboženství vnitřní. Ale samo zkoumání jako kvalita je vlastní jednomu i druhému a sbližuje je.

Ale mně se nezdá možné, že by se někdy setkala politika s náboženstvím. Politika vždy předpokládá, že svět je uspořádán nesprávně: změň společnost, ekonomickou struktuturu, to či ono, a všechno bude v pořádku. Náboženství se domnívá, že svět byl vždycky takový a takový také zůstane; je zapotřebí změnit pouze jediné - obsah naší mysli, charakter naší mysli. Trvale se opírejte o šťastný stav mysli... Ať se to stane jedním z klíčových zákonů vašeho života. I když se setkáte s něčím negativním, najděte v něm něco pozitivního. To můžete najít vždycky.

V den, kdy se naučíte nacházet pozitivní v negativním, budete tančit radostí. Zkuste to. Začněte z optimistické pozice. Nebuďte pesimistou. Pesimista vytváří kolem sebe peklo a sám v něm žije. Zapamatujte si, že žijete ve světě, který jste si sami vytvořili.

Pochopte, že existuje ne jeden svět, existuje tolik světů, kolik je myslí. Já žiji ve svém světě, vy ve svém. Nejenže jsou odlišné, ale nikdy se nesjednotí. Jsou absolutně různé. Existují na různých planetách.

Atiša dává svým žákům závazný zákon - žít v radostném stavu mysli. A tehdy můžete využít jakékoli možnosti ke svému růstu.

Například vás někdo veřejně uráží. Jak potom můžete praktikovat radostný stav mysli? Ale můžete. Urazte Buddhu a pak uvidíte. Vždyť ho také jaksepatří uráželi. Šel kolem nějaké vesnice, jejíž obyvatelé byli proti němu silně zaujati. Nedokázali přijmout jeho učení. V porovnání s buddhy se celý svět zdá tak primitivní, hloupý a neznalý... Obyvatelé vesnice se shromáždili kolem něho a začali jej velmi urážet. Buddha naslouchal, nic neodpovídal a potom se zeptal: "Jestli už jste skončili, mohu vás opustit?" Ještě se musím dostat do druhé osady, kde mne čekají. Jestli jste neskončili, zítra se budu vracet a můžete se znovu shromáždit a svou věc ukončit." Člověk z davu se zeptal: "Copak jsi neslyšel ? My jsme tě uráželi, nadávali jsme ti. Používali jsme všechna špinavá slova, jaká jsme jen našli." Buddha se zasmál a řekl. "Přišli jste trochu pozdě. To jste se tak měli sejít kolem mne asi před deseti lety. Tehdy bych byl v tom stavu mysli, ve kterém jste nyní vy. Tehdy bych vám odpověděl a pořádně bych vám odpověděl. Ale nyní je to pro mě ještě jedna možnost, jak zůstat soucitný, jak zůstat meditativní. Jsem vám za to vděčný, vždyť jste mi dali takovou možnost. Je to prostě prověrka, test, který dává možnost zjistit, jestlipak se ještě něco negativního skrývá v mém podvědomí nebo ne. A jsem rád, přátelé, že vám mohu oznámit, že ani jediný stín nenávisti se nedotkl mého vědomí. Zůstal jsem v plné blaženosti. Nedokázali jste se mne vůbec dotknout. Jsem rád, že jste mně dali takovou velkolepou možnost, abych se vyzkoušel. Už není tolik dobrých lidí jako vy."

Tak takhle má sanjásin využívat negativní možnosti pro vnitřní růst, pro hluboké postižení sebe sama, pro meditativnost, pro lásku, pro soucit.

A jak budete udiveni, že samo bytí začíná fungovat naprosto jinak: stane se vám matkou. Při jakékoli příležitosti vám bude pomáhat, stane se vám velkým přítelem.

Vědět to, znamená znát Boha. Vědět opravdu, že bytí je vám matkou, znamená znát Boha. Není jiného Boha. Je pouze tento cit. A jednou, když poznáte tento cit, ten pronikající pocit, že samo bytí vás miluje, ochraňuje vás, pomáhá vám, sesílá vám nesčíslné množství svých požehnání, že Bytí je k vám milostivo, že v něm nejste cizí, že nejste někdo cizí, že je to váš rodný domov - pak se probudíte.

Cítit, že "bytí je můj domov", znamená znát Boha.

3.sútra:

"Jestliže to můžete dělat, i když jste sklíčeni, pak to bude mlčenlivý trénink mysli."

Ano, občas budete ztrápeni, občas zmateni. Vy všichni pořád ještě nejste buddhové. Přijdou okamžiky, kdy budete poraženi, bude čas, kdy se budete trápit, budou vás přitahovat staré zvyky. V té době si již dokážete uvědomovat, že se to děje. Zesmutníte, budete nešťastní, přijde na vás stín. Doslova jako kdyby náhle zmizel sluneční kotouč a vy jste se dostali do temného údolí. Co dělat v takových chvílích? Atiša říká. "Jestliže to můžete dělat, i když jste sklíčeni, pak to bude mlčenlivý trénink mysli."

Co myslí tím "Jestliže to můžete dělat"? To je velmi důležité. Jestliže dokážete být pozorní ke své nepozornosti, jestliže si dokážete uvědomit, že jste se dostali do pasti negativního stavu uvažování, bude to přece jen meditace, je to přece jen výchova mysli a váš růst pokračuje.

Ano, mnohokrát budete ještě prohrávat a padat. Je to přirozené. A ještě mnohokrát budete zapomínat, že je to přirozené. Mnohokrát upadnete do pasti. Zabere to čas naučit se pamatovat se. Ale v okamžiku, kdy se pamatujete, musíte se pamatovat ÚPLNĚ!

Probuďte se, plně si uvědomte: "Nechal jsem se nachytat."

Všimněte si rozdílu: obyčejný věřící vám řekne: "Dělej pokání a potrestej se." Atiša ale říká: "Jestliže jsi pozorný, stačí to."

Buďte pozorní ke své nepozornosti, uvědomujte si, že jste si najednou přestali uvědomovat... To stačí.

Není zapotřebí žádné pokání. Nemějte pocit viny. Pro člověka je tak přirozené mnohokrát chybovat a mnohokrát padat. Tady není za co se obviňovat. Dělat chyby, ztrácet cestu, to je část naší lidské slabosti a omezenosti. Takže není potřeba žádného pokání a kajících činů.

Pokání je zvrhlé. Kát se je totéž jako si hrát s rankou, dotýkat se jí a dráždit ji. Není to prostě nutné, je to dokonce škodlivé. Můžete tam zanést infekci. Ano, dotekem ránu přece neléčíme. Jestliže jste utrpěli porážku, prostě si to uvědomujte bez pocitu viny - bez kajících činů. Není vůbec zapotřebí někde se zpovídat. Stačí to prostě vědět. A že to víte, pomáháte růst svému vědomí. Stále méně a méně budete "padat", neboť poznání se ve vás bude stále silněji zpevňovat.

4.sútra:

"Dodržujte vždy tři základní podstaty."

Co jsou tři základní podstaty?

1. PRAVIDELNOST MEDITACE.

Pamatujte si, že je velmi těžké dosáhnout meditace a velmi lehké ji ztratit. Vše vysoké se dosahuje s velkými obtížemi, ale zmizet to může v jediném okamžiku. Je velmi lehké ztratit s tím kontakt. Je to vlastnost nejvyššího.

Cesta k meditaci se podobá pěstování růže: zafouká ani ne silný vítr... a kdepak je růže? Lístečky opadaly. Nějaké zvíře se zatoulalo do sadu a růže je sežrána. Je velmi lehké ztratit, co se tak dlouho vytvářelo.

Pamatujte si: jakmile dojde ke konfliktu mezi vyšším a nižším, nižší snadno vítězí. Jestliže hodíte kámen na růži, zahyne, ale kámen ne. Kámen si ani neuvědomuje, že došlo ke srážce a že zahubil krásu. A všechna vaše minulost je naplněna kameny. Když v sobě začínáte pěstovat růži vědomí, vzniká tisíc a jedna možnost ke zničení růže starými kameny, starými mechanickými návyky.

Musíte být velmi pozorní, velmi vnímaví, velmi starostliví. Musíte se chovat jako těhotná žena. To je důvod, proč člověk poznání chodí opatrně a žije pozorně. A to se pro vás musí stát trvalým jevem.

Snažit se o poznání neznamená, že jednoho dne jste chvilku meditovali a potom na ni na několik dní pozapomněli. A potom někdy se znovu do ní dáte.

Meditace se musí stát tak pravidelným dějem jako spánek, jídlo a dýchání. A pouze tehdy se vám otevřou dveře nekonečné Blaženosti. Takže první základní bod je pravidelně a vytrvale se snažit.

2. NEZTRÁCET SVŮJ ČAS NA NEPODSTATNÉ, NEMRHAT JÍM NADARMO.

Miliony lidí utrácejí svůj čas na nesmysly. A nejsměšnější je, že vědí, že jsou to nesmysly. Ale myslí si: "Co se dá dělat? Takový je život." Neuvědomují si existenci čehokoli významného. Lidé hrají karty a když se jich zeptáte: "Co děláte?", odpovědí vám, že zabíjejí čas. Zabíjejí čas! Ale vždyť čas je život. A čas, který zabijete, nelze vrátit. Když jednou odejde, odejde navždy.

Kdo se chce stát buddhou, musí se snažit zbavit se nepodstatného, aby udržel pokud možno co nejvíce energie pro to hlavní.

Pohlédněte na svůj život: kolik nepodstatného konáte! A v jakém jménu? Co jste vyhráli ? Hodláte používat jednu a tutéž šablonu v průběhu celého svého života? Pohlédněte!..

To stačí, už dost! Nyní na to téma meditujte. Říkejte pouze to, co je podstatné, čtěte pouze podstatné, dělejte pouze podstatné! A kolik času jste ušetřili, kolik energie... Všechna ta energie, všechen ten čas můžeme snadno zaměřit na meditaci, napomáháme vnitřnímu růstu, růstu meditačního vnímání.

Nikdy jsem nepotkal člověka tak slabého, že by nemohl meditovat. Ale lidé se zabývají nesmysly, naprostými nesmysly. Nezdají se být hlupáky pouze proto, že ostatní dělají totéž. Ale hledající musí být pozorný.

Věnujte více pozornosti tomu, co děláte se svým životem. Pamatujte si: k tomu, abyste vypěstovali růži vědomí, je zapotřebí mnoho energie, celý rezervoár. Všeho největšího se dosahuje pouze tehdy, když je ve vás superenergie. Ale jestliže celá vaše energie se ztratí na světské, nikdy nebudete mít kontakt s duchovním.

3. NEPOKOUŠEJTE SE OBJASŇOVAT SVÉ CHYBY A OMYLY.

Mysl má tendenci podávat rozumná vysvětlení. Jestliže jste udělali nějakou chybu, mysl říká:"To se muselo stát. Byly k tomu ty či ony důvody." Mysl umí všechno dobře vysvětlit.

Snažte se nevysvětlovat rozumně své chyby a špatné činy, neboť jestliže je objasňujete, tím je obhajujete. Potom se znovu opakují. Vyhýbejte se tomu, přestaňte je logicky vysvětlovat.

Argumentace a úvahy jsou jedna věc, racionální vysvětlení je něco úplně jiného. První může sloužit k dosažení nějakého cíle, ale to druhé nemůže k tomu být nikdy použito. Je ve vašich silách, abyste vystihli okamžik, kdy dáváte tzv."rozumné" vysvětlení.

Můžete podvést jiné, ale sebe ne. Vy sami víte, že jste udělali chybu. A proč ztrácet čas na vysvětlování a přesvědčování sebe sama o tom, že se nic špatného nestalo. Lépe je vložit všechnu energii do sebeuvědomění.

Všechny tyto body musí napomáhat k odstranění úniku vaší energie. Co se stane, jestli se podle nich neřídíte? Zdroj do vás i nadále vlévá energii, ale ve vás je tolik kanálů, jimiž odtéká, že se nikdy nenaplníte. Energie přibývá, ale prosakuje skrze "štěrbiny".

5.sútra:

"Změňte své sklony a potom udržujte tento stav".

Změňte svou náchylnost, své tíhnutí k myšlení: od mysli k srdci.

To je první změna. Méně přemýšlejte, více prociťujte. Méně filozofujte, více postihujte intuitivně. Úvahy, přemýšlení - to je velmi klamný proces. Dává vám pocit, jako byste vykonávali něco významného. Ale vy prostě stavíte vzdušné zámky. Myšlenky nejsou nic jiného než vzdušné zámky. Pocity jsou přirozenější, podstatnější, reálnější. Transformují vás.

Přemýšlení o lásce nepomáhá, ale pociťování lásky, cit lásky vás mění.

"Ego" velmi miluje přemýšlení, neboť se živí fikcemi. Nemůže strávit žádnou realitu a přemýšlení je fiktivní představovaný proces. Je to druh složitějšího a vytříbenějšího snu.

Sny jsou piktografické, ilustrativní, malebné a myšlení je konceptuální, ale tyto procesy jsou identické. Sen je primitivní druh myšlení a myšlení je civilizovaný druh snu.

PŘEJDĚTE OD MYSLI K SRDCI, OD PŘEMÝŠLENÍ K CITU, OD LOGIKY K LÁSCE.

A druhá změna:od srdce k bytí.

To je ještě hlubší vrstva vašeho vědomí, kterého nedosahují ani city.

Zapamatujte si tato tři slova: MYSL - SRDCE - BYTÍ.

Bytí, to je vaše čistá přirozenost. Emoce, cit se přimyká k bytí; přemýšlení se přimyká k citu. Přemýšlení je vzdáleno od bytí. Cit je blíže: nese na sobě záblesk slávy bytí.

Tak např. při západu slunce oblaka odrážejí slunce a získávají přitom krásné zabarvení. Samy samozřejmě nejsou slunce, ale odrážejí jeho svit. City jsou blíže k bytí, neboť zrcadlí něco, co mu náleží. Je však třeba jít dále, za hranice citů.

Tak tedy, co je bytí ? Není to přemýšlení ani emoce, je to čistá jsoucnost. Prostě jste. Myšlení je velmi samolibé, egoistické. Cit naproti tomu je do značné míry altruistický. Bytí není "ego", egoismus ani altruismus, ale spontaneita, soulad s každým okamžikem. V bytí žijete a nejste povinováni vlastnímu "egu". Žijete v souladu s Celostností všeho, co existuje. Cit je polovičatý a žádná polovina vás nedokáže uspokojit. Myšlení, emoce, to i ono jsou pouze polovina. Zůstanete rozděleni. Bytí je totální: jen bytí může přinést úplné uspokojení.

A nakonec poslední změna: od bytí k nebytí.

A to je nirvána, osvícení. Prostě mizíte, prostě nejste. Bůh je, osvícení je, nezatíženost je, nadšení je, ale není toho, kdo by byl nadšen. "Ani to, ani ono". Ani bytí, ani nebytí.

A to je ten konečný stav, k němuž pomalu, ale neodchylně vede své žáky Atiša.

Dovolte mně zopakovat: OD MYSLI K EMOCI, OD CITU K BYTÍ, OD BYTÍ K NEBYTÍ.

Tu je konec, došli jste; přicházíte a mizíte. Už vás není a současně poprvé opravdově jste.

6.sútra:

"Neposuzujte nedostatky."

Mysl má tendenci posuzovat nedostatky jiných. To způsobuje, že se "ego" cítí dobře: prý je každý hříšníkem. A když všichni kolem jsou hříšní, pak je možné cítit se jako svatý. Jestliže každý koná špatné činy, pak se uspokojuje tím, že je v nejhorším případě hříšný, ale ne tak úplně.

Nakonec lidé posuzují nedostatky těch kolem a nejen posuzují, ale snaží se je zvětšit. Právě proto jim žvanění a klepy poskytují velmi mnoho radosti. No a když jde klep od úst k ústům, obohacuje a doplňuje se. Jestliže večer uslyšíte klep, který jste sami ráno předali, budete ohromeni. Za den se promění z krtince v obrovskou horu. Lidé jsou velicí tvůrci výmyslů, velmi neúnavní a velmi vynalézaví...

Proč se tak lidem líbí dělat klepy a hledat viníky, proč se jim tak líbí vyhledávat a probírat cizí nectnosti? Proč se lidé stále snaží něco v lidech kolem sebe vypátrat? Má to svůj důvod: umožňuje jim to pocítit vlastní převahu. Klepou pouze kvůli tomu, aby zakusili příjemný pocit, že "já jsem mnohem lepší než někdo". To je to, co člověka nutká ke klepům. A vůbec ne snaha pomoci jiným, ať říkají cokoli.

Základní nutkavý motiv je: jestliže lidé kolem jsou zrůdní, pak jsem krásný! Neuvědoměle se řídí stále toutéž teorií relativity.

Říká se, že jednou Molla Nasredin bydlel v hotelu a dostal z domova telegram, velmi naléhavě ho volali zpět. Narychlo sbalil a letěl na vlak. Když sjel dolů, podíval se na svoje zavazadlo a zjistil, že zapomněl v pokoji deštník. Takže se musel vrátit. Ale když přijel do 13. poschodí, pokoj už obsadil novomanželský pár. Molla Nasredin spěchal. Mohl přece zmeškat odjezd vlaku. Velmi ho to svádělo a neudržel se, naklonil se a nahlédl klíčovou dírkou: copak se tam děje? Novomanželé také neztráceli čas. I tak čekali příliš dlouho: svatební obřad, hosté a všechno ostatní. Když se všech zbavili, hned se svlékli a už leželi v posteli a jeden druhému říkali všelijaké miloučké nesmysly. Mladý muž se ptal své ženy: "Máš nejkrásnější oči na světě, komu patří?" Žena odpovídala: "Tobě, jenom tobě." A tak dále, úplný seznam: ty překrásné ručky, ta kouzelná ňadra to a ono atd. Molla úplně zapomněl na svůj vlak i na taxika, který čekal dole. Ale najednou si vzpomněl na svůj deštník. Když ten seznam nadšeného novomanžela docházel ke konci, Nasredin vykřikl: "Počkejte! Až dojdete ke žlutému deštníku, tak ten patří mně!"

Lidé dělají mnohé věci neuvědoměle. Když si je uvědomují, přestávají je páchat.

Atiša říká: nepřemýšlejte nad nedostatky druhých, netýkají se vás. Nevměšujte se do cizích životů, to není vaše věc!

Ale všude jsou moralisté a celý jejich život stojí na vyhledávání cizích chyb. Utrácejí na to veškerý svůj čas. Jsou to doslova policejní slídilové, kteří čenichají, co se kde děje. Veškerá jejich životní snaha je zveřejnit, kdo jedná nesprávně, kdo dělá něco, co není v pořádku.

Atiša říká: je to zvrhlé a odebírá to kolosální množství energie. Avšak nejde jen o obrovskou ztrátu energie. Pozornost vůči cizím chybám posiluje "ego", to znamená, že vytváří ještě vyšší bariéru mezi vámi a Neznámem.

Ale pamatujte si, že nejde jen o to, abychom neposuzovali nedostatky ostatních. Nijak zvlášť se nezneklidňujte ani kvůli vlastním nedostatkům. Všimněte si jich, uvědomte si je a hned na místě je řešte.

Je nemálo lidí, kteří se chlubí svými nectnostmi. Psychologové mají podezření, že autobiografie sv. Augustina s přiznáním vlastních hříchů není pravdivá. Svatý muž si trošku přidal, pokud jde o vlastní nectnosti. Nikdy nebyl tak špatný, ale člověk je ve skutečnosti nepostižitelná bytost. Když se začíná chlubit svými hříchy, i v tomto případě jde do krajnosti. Ono je to vlastně jedno, čím se člověk chlubí. To, co dělá sv. Augustin, je poměrně prosté. Vychloubá se svými nectnostmi a zvrhlostmi a zároveň připravuje určitý kontext, určitou situaci. Vyzvedl se z takového pekla a stal se velkým svatým! Nyní jeho svatost vypadá jaksi sugestivněji, než kdyby byl od samého počátku normálním člověkem.

Totéž bylo s Mahátmou Gándhím. Ve své autobiografii vytrvale uvádí své nectnosti a ve skutečnosti je zvětšuje. To relativně hraje pro něj: stál tak nízko, žil v takovém pekle a odtud začal svůj růst a proměnil se v Mahátmu - velikého člověka, svatého. Jeho cesta byla tudíž velmi těžká. To uspokojuje "ego".

Není třeba posuzovat cizí nectnosti, není třeba posuzovat ani svoje vlastní. Všimněte si jich v sobě. A co je, to je. Atiša učí: stačí si uvědomit, nic jiného není třeba.

Jestliže si něco zcela uvědomíte, pak to něco bude spáleno plamenem uvědomění. Žádný jiný prostředek nepotřebujete.

7.sútra:

"Nepřemýšlejte o ničem, s čím si dělají starosti jiní."

A to je právě to, co stále děláte. 99% toho, co si myslíte, má vztah k ostatním.

Okamžitě toho nechte! Váš život je krátký, proklouzává vám mezi prsty. A je s každým dnem a s každým okamžikem kratší! Každého dne jste méně živí a jste více mrtví. Každé vaše narozeniny jsou v podstatě dnem smrti. A ještě jedna věc vám unikla.

Buďte rozumnější. Nemyslete na nic, co se týká druhých.

8.sútra.

"Nejprve začněte boj se svým hlavním nedostatkem."

Gurdžijev obvykle říkal svým žákům: "To první, opravdu první je odhalit svůj hlavní rys, zvláštnost; jaká je vaše hlavní svízel, jaký je váš typický příznak nevědomosti?

Každý má svůj. Někdo je posedlý sexem. Např. v Indii, kde se sex po celá staletí zdržoval, omezoval, sexuální posedlost se stala div ne univerzálním charakterovým rysem - každého pronásleduje idea sexu... Někdo je možná posedlý zlobou nebo chamtivostí.

Potřebujete si uvědomit, co ovládá vaši mysl. A proto si zpočátku objevte základní charakterový rys, na kterém spočívá celá budova vašeho "ega". A potom si trvale uvědomujte tento rys, protože může existovat pouze v tom případě, jestliže si jej neuvědomujete. Automaticky shoří v plameni uvědomění.

A pamatujte si, vždycky si pamatujte, že nesmíte kultivovat něco, co je protikladné tomu špatnému, co ve vás je. Co se jinak stane? Člověk si uvědomí, že ho ovládá zloba a rozhodne se v sobě kultivovat soucit. Nebo pochopí: jsem posedlý sexem a rozhodne se praktikovat brahmačarju, celibát. Lidé se vrhají ode zdi ke zdi. To není transformace. To je to stejné kyvadlo, které se pohybuje zleva doprava a zprava doleva. Právě tak po celá staletí probíhaly vaše životy a kolébalo se totéž kyvadlo. Musí být však zastaveno uprostřed... A to je kouzlo uvědomování. Prostě si uvědomte: "Toto je moje hlavní past. To je to, o co zakopávám znova a znova. Je to kořen mé nevědomosti."

Nepokoušejte se pěstovat něco opačného, ale vložte všechny své síly do uvědomování. Zažehněte obrovský oheň vědomí a vše nectné, co vám vadí, bude spáleno. Tehdy se kyvadlo zastaví uprostřed. A když se kyvadlo zastaví, zastaví se čas. Neočekávaně se dostanete do světa bezčasovosti, nesmrtelnosti, věčnosti.

9.sútra.

"Zanechte všech nadějí na výsledek."

"Ego" je orientováno na výsledek. Mysl vždycky touží po výsledcích. Mysl není nikdy zainteresována v aktu samém, zajímá ji pouze výsledek: co z toho budu mít?

A jestliže je možno něco získat a nic pro to neučinit, pak mysl dává přednost nejkratší cestě. To je důvod, proč vzdělaní lidé jsou někdy tak mazaní. Jsou schopni nacházet nejkratší cesty.

Jestliže dobýváte svůj chléb oficiální, zákonnou cestou, může to trvat celý život, než si vyděláte hodně peněz. Ale vy je můžete vydělat nelegálním způsobem nebo prostě nečestně: spekulacemi, hrou o peníze a také tím, že se stanete politickým vůdcem, ministrem, prezidentem. Pak jsou ve vašich rukou všechny nejkratší cesty. Vzdělaní lidé se stávají mazanými. Nezmoudří, prostě se stávají chytřejšími. Vzdělaný, vyškolený člověk se stává velmi mazaným: chce mít vše, aniž by pro to cokoli udělal. Mysl, "ego" jsou zaměřeny na výsledek.

Bytí tak zaměřeno není. Jak tedy nebytí může být orientováno na výsledek?

Především vůbec neexistuje. Meditace se odkrývá pouze těm, kdo nečekají výsledek.

Existuje jeden starý příběh. Jeden člověk byl velmi nadšený sebepoznáváním, seberealizací. Veškeré jeho úsilí bylo zaměřeno k tomu, aby našel Mistra, který by ho naučil meditaci. Chodil od jednoho Učitele k druhému, ale nic se mu nedařilo. Roky ubíhaly. Byl unavený, utrápený a jednou uslyšel, že chce-li skutečně najít učitele, musí se vydat do Himalájí. Učitel tam žije v nějaké neznámé končině a je třeba ho vyhledat. Jedno je známo - je tam. Nikdo přesně neví, kde právě je, protože když se někdo dozví, kde žije, učitel změní místo svého pobytu a odejde ještě dále do hor. Hledač Pravdy už zestárl, ale sebral veškerou svou odvahu. Dva roky pracoval, aby si vydělal na cestu. Nakonec se na cestu vydal. Je to velmi starý příběh. Tehdy ještě musel cestovat na velbloudech, koních a nakonec jít pěšky. A už došel do Himalájí. Lidé, které potkával, mu říkali: "Ano, slyšeli jsme o tom člověku. Je starý, velmi starý. Těžko říci, kolik mu je let, možná tři sta nebo pět set, nikdo to neví. Někde žije, ale kde, to ti nemůžeme říci. Ale JE tam. Budeš-li opravdu hledat, určitě ho najdeš." A náš člověk hledal. Dva roky se toulal po Himalájích unavený, smrtelně ztýraný. Žil pouze z divokých plodů, jedl listí a trávu. Velmi zhubl, ale nehledě na to byl pevně rozhodnut najít Učitele, i kdyby na to měl spotřebovat celý zbytek života. A představte si, jednou spatřil maličkou chýši z trávy. Byl natolik ztrápený, že nohy už odmítaly nést tělo. Přilezl k té chýšce a spatřil, že dveře jsou vyvrácené. Pohlédl dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Rozhlédl se. Bylo zřejmé, že zde už dlouhé roky nikdo nebydlí. Umíte si představit, co se stalo s tím člověkem. Padl na zem, zničený na nejvyšší možnou míru a pronesl: "Vzdávám se..." Ležel na slunci, ovíval ho chladivý horský vánek a poprvé v něm pomaloučku začala narůstat blaženost. Nikdy před tím takovou blaženost nezažil. Náhle pocítil, jakoby nic nevážil, všechny myšlenky zmizely a najednou se proměnil bez jakéhokoli zřetelného důvodu, - vždyť jako by pro to vůbec nic neudělal. A tu pocítil, že se nad ním někdo sklonil. Otevřel oči. Před ním stál velmi starý člověk. Stařec se usmál a řekl: "Nu, tak jsi přišel. Chceš se mě na něco zeptat?" A člověk odpověděl: "Ne." Stařec se zasmál, rozchechtal se. Ozvěna se nesla nad údolím. A znovu stařec řekl: "No, tak teď víš, co to je meditace." A člověk odvětil: "Ano".

Co se stalo? Ze samého jádra bytí se zrodilo to poslední - "Vzdávám se." A v této kapitulaci veškeré úsilí k cíli zaměřené mysli, veškeré snažení utonulo. "Vzdávám se" - v ten okamžik nebyl už jako dříve a sestoupila na něho blaženost. A stal se tichým. Stal se nikým. Dotkl se nejzazší vrstvy NEBYTÍ. Poznal, co to je meditace.

Meditace je stav mysli, která není cílevědomá (necílevědomý stav mysli).

Ta poslední sútra má obrovský význam. "Zanechte veškeré naděje na výsledek". A tehdy už není třeba někam jít. Bůh k vám přijde Sám. Řekněte hluboko uvnitř: "Vzdávám se," a tišina, pokoj na vás sestoupí, požehnání se na vás vylije.


"Meditujte na tyto sútry, jsou určeny pouze k meditaci.

Atiša není filozof, je to siddha, je buddha.

To, o čem mluví, není z mysli, jsou to zřetelné instrukce postižitelné pouze těmi, kdo jsou připraveni vydat se na toulky do Neznáma."

Dar Atiši 19.10.1994