DAVID BOHM - IMPLIKÁTNÍ ŘÁD

NOVÝ PŘÍSTUP KE SKUTEČNOSTI  (výběr z knihy Rozvijení významu)

V dějinách lidstva nacházíme řadu pohledů na svět, tj. obecných představ o kosmickém řádu a o povaze skutečnosti jakožto celku. Každý z těchto pohledů na svět vyjadřuje podstatu ducha své doby a každý z nich měl hluboký vliv jak na jednotlivce, tak i na společnost jakožto celek - a to nejen fyzicky, nýbrž i psychologicky a eticky. Povaha těchto vlivů byla různá, nejdůležitější však byla představa universálního řádu.

Začnu dvěma příklady takových pohledů na svět, jež jsou klíčové pro tuto diskuzi. Prvním z nich je stará řecká představa Země jako středu vesmíru a sedmi soustředných sfér v nebesích v pořadí vzrůstající dokonalosti jejich povah. Spolu se zemí tvoří celek, v němž se spatřoval integrální organismus, projevující aktivitu, kterou pokládali za smyslnou.

Zvláště u Aristotela má v tomto organismu každá část své vlastní místo a aktivita každé části je tíhnutím k tomuto svému místu a k vykonávání jemu odpovídají funkce. V celém tomto systému zaujímal člověk centrální postavení, což znamenalo , že jeho chování bylo nutné pro celkovou harmonii vesmíru.

V moderních  světopohledech je naopak Země jen smítkem prachu v nesmírném universu hmotných těles - hvězd, galaxii, atd. opět složených z atomů, molekul a struktur z nich vytvořených, jakoby šlo o části univerzálního stroje. Tento stroj však netvoří žádný smysluplný celek - a tak se to aspoň jeví na základě dnešních znalostí. Jeho základním řádem je nezávislá existence slepě navzájem na sebe působících částí.

Konečným důsledkem takové představy univerzálního řádu je bezvýznamnost člověka. To, co člověk dělá, má význam jen potud, pokud tomu tento význam může sám dát, zatímco vesmír jako celek je ve své podstatě k jeho tužbám, cílům , morálním a estetickým hodnotám a nakonec i  k jeho konečnému osudu lhostejný.

Je jasné, že tyto dva pohledy mají v dlouhodobé perspektivě velice odlišné důsledky pro náš celkový přístup k životu - důsledky, které mohou být hluboké a dalekosáhlé. Člověk se např. cítí v organizovaném pohledu daleko více doma.

Některé z těchto důsledků chce rozebrat podrobněji na konci tohoto výkladu. Ted chci jen spíše upozornit na to, ze mechanistický pojem řádu prostoupil většinu moderní vědy a technologie, a z těchto důvodů začal ovlivňovat celý život.

Mechanistický pohled nabyl neúplnější podoby ve fyzice, zvláště v 19.století, kdy se zdál být triumf fyziky naprostý. Z fyziky se pak mechanicismus rozšířil do ostatních věd a pak i do téměř všech oblastí lidského snažení. Máme-li tedy porozumět tomu, co se dnes stalo více méně dominantním pohledem na svět a co nás všechny hluboce ovlivňuje, pak musíme prozkoumat formy mechanicismu tak, jak se projevují ve fyzice. V tomto zkoumání se hodnotí a posuzuje správnost a nutnost mechanicismu, zvláště s ohledem na to, zda současný stav poznání ve fyzice tento stav udržuje a podporuje, anebo zda jsou i jiné možné alternativní pohledy.

Začnu výčtem hlavních charakteristik mechanicismu. Tak se nám tato idea ukáže v čistší podobě a současně budeme moci její hlavní rysy srovnat s organickými přístupem. Tak především  se svět - jak to jen jde - redukuje na soubor základních elementů. to jsou typické částice -atomy, elektrony, protony, kvarky atd. Přidat můžeme ještě různé druhy polí, které spojitě prostupují prostorem - např. pole elektromagnetické nebo gravitační. A dále: tyto elementy jsou zásadně vůči sobě vnější; nejsou odděleny od sebe jen v prostoru, nýbrž - a to je důležitější - i v tom smyslu, že základní povaha každého elementu je nezávislá na povaze elementu jiného. Tyto elementy tudíž nerostou organicky jako část celku, nýbrž jak jsem již poznamenal, můžou být porovnány s částmi stroje. Formy jsou určeny vně struktury stroje, v němž fungují. A konečně - a to už jsem se zmínil dříve - tyto elementy intereagují mechanicky a jsou tedy sobě vzájemné jen proto, že se ovlivňují pouze z vnějšku, například interakčními silami, které nijak hluboce neovlivnují vnitřní povahu těchto elementů. V organismu naopak může být skutečná povaha každé části hluboce dotčena změnami aktivity jiných částí a celkovým obecným stavem celku. Části jsou takto propojeny navzájem i s celkem. v mechanistickém pohledu se samozřejmě existence organismu připouští, nebot je zřejmá. Předpokládá se však - způsobem, který jsem právě popsal - že vposledku lze organismus zredukovat na molekuly jako  DNA, proteiny atd. A tak slovo organismus je jen způsobem, jak pohodlně mluvit o spoustě molekul. Je dovoleno i říci, že se objevují nové vlastnosti a kvality, ovšem s tím, že byly nakonec stejně obsaženy v molekulách. Připouští se , že tento cíl úplného mechanického popisu se musí teprve dosáhnout, protože je toho ještě mnoho, co nevíme. A tak pro mechanisticko-redukcionistický program je podstatný předpoklad, že neexistuje nic, co by se nedalo nakonec tímto způsobem pojednat.

Samozřejmě není možné takové tvrzení dokázat. Přijetí těchto předpokladů jakožto platných bez omezení je fakticky článek víry, který prostupuje většinu motivace moderní vědy a dodává energii vědecké aktivitě. Je to moderní protějšek starší náboženské víry , která však byla založena na mnohem organičtějším typu pohledu, a která ve své době také dodávala sílu k velkým společenským změnám. Věk víry tedy neskončil, jen se změnila jedna víra za druhou. A víra je podle de Hardina setrvávání inteligence na určitém pohledu na svět.

Nakolik lze vůbec tuto víru v mechanicismus ospravedlnit? Nelze pochybovat o tom, že mechanicismus funguje ve velice důležité oblasti. Vnesl revoluci do našeho způsobu života. Během devatenáctého století se zdálo být málo důvodů ke zpochybnění této víry, nebot to, co se tehdy objevilo, bylo důsledkem  několik staletí úspěšných aplikací, vedoucích k rozsáhlým průhledům do budoucna. Proto nás stěží může překvapit fakt, že fyzikové  té doby měli neotřesitelnou důvěru ve správnost celé věci. Mohu to ilustrovat na příkladu Kelvina, jednoho z vůdčích teoretických fyziků té doby, který vyjádřil názor, že fyzika  je ve svém vývoji více méně završena . Mladým lidem proto doporučoval, aby se do této oblasti nepouštěli, protože další práce zde by znamenala jen zpestření na dalších desetinných místech.

Kelvin ale zaznamenal dva mráčky na obzoru. Byly to jednak záporné výsledky Michelson-Morleyho experimentu a pak potíže s vysvětlením záření černého tělesa. Musíme uznat, že lord Kelvin byl aspon schopen vybrat své mráčky správně, protože přesně ony se staly výchozími body k radikální revoluci ve fyzice, která pak vedla k relativitě a kvantové mechanice, které pak převrátily celou konceptuální strukturu fyziky. Toto ilustruje nebezpečí sebeuspokojení našimi světopohledy a ukazuje, že je nutné zachovávat vůči nim předběžný a tázavý postoj. V jistém smyslu to znamená, že našemu pohledu na svět musíme dostatečně věřit  - abychom v jeho rámci mohli pracovat, ale ne zase tolik, abychom se domnívali, že je definitivní odpovědí.

Nemohu se tedy pustit do podobného výkladu jak k tomu všemu došlo - k té radikální změně pohledu;  uvedu jen krátký netechnický náčrt - a začnu relativitou.

Začal bych tím, že relativita zavedla řadu od základu nových, velmi jemných představ, týkajících se prostoru, času a hmoty. Nejdůležitější je poznání, že je třeba se vzdát představy oddělených a nezávislích částic jakožto základních elementů univerza. Místo toho nastoupila- jakožto základní pojem - idea pole, které prostupuje spojitě prostor. Z něj se pak konstruuje pojem částice. Tyto  myšlenky lze osvětlit na příkladu vírů v plynoucí kapalině. V kapalině s ustálí stále se obnovující vzor a ten můžete chápat abstraktně jako vír - ačkoliv žádným vírem není. Není nic jiného, než plynoucí vzor vody. Vír je však vhodným slovem pro popsání tohoto vzoru.

Dva víry vedle sebe se navzájem ovlivnují a tak vytvářejí odlišný vzor, anebo dokonce mohou splynout v jeden jediný vír. Můžeme tady vidět,  že interakce těchto vzorů je inherentní, a že základní skutečnost je nerozdělitelným celkem v plynoucím pohybu. Oddělené jednotky, jako třeba víry, jsou poměrně stálé a vykazují neměnné chování; je to však abstrakce mysli z vnímaného celku.

Tohle bylo ovšem dobře známo i fyzikům devatenáctého století. Obecný názor však byl, že skutečné tekutiny sestávají z obrovského množství elementárních částic, které plynou spojitě jen v přiblížení - asi tak, jako zrníčka písku v přesýpacích hodinách. Skutečnost skrytou za mikroskopicky pozorovanou tekutinou pokládali  za strukturu diskrétních, mechanických prvků ve tvaru částic. Einstein ukázal v základech teorie relativity, že takové elementární částice nejsou slučitelné se zákony fyziky,  platnými v jeho teorii. Místo toho hovořil o spojitých polích, prostupujících prostor, a částice pak byly relativně stabilní a nezávislé struktury v omezených oblastech zvláště silného pole. Částice se tedy vysvětlují jako abstrakce relativně nezávislých a stálých forem - jako u víru - rozkládajících se spojitě v celém prostoru. Univerzum je pak nerozdělitelnou celostností v plynoucím pohybu.

Tento přístup byl významně v rozporu s předpokladem oddělení základních částic jakožto konstituent univerza, tak jak to bylo charakteristické pro mechanistický pohled. Přesto si však tato nová teorie zachovala některé podstatné rysy mechanicismu, nebo´t  pole byla v různých bodech nezávislá a nikoli vnitřně propojená; také nebyla spojená s celkem . Nebylo tady stále nic, na způsob organického pohledu. Předpokládalo se, že tato pole jsou propojena pouze lokálně, infinitesimálními kroky. celkové pole se chápalo na způsob mechanického systému, který byl subtilnější než částice. Přesto byl tento nový přístup podstatným krokem ven z mechanistického pohledu na svět, byť zůstával v jeho obecném rámci.

Kvantová teorie však zvrátila mechanicismus mnohem důkladněji, než teorie relativity. Za prvé dostala každá akce tvar, kterému se říká diskrétní kvantum. Ukázalo se např., že orbity elektronů kolem jádra musí být diskrétní, a že nejsou možné žádné orbity mezi nimi a tak elektron musí přeskočit z jedné orbity, aniž by procházel mezi nimi. To pak vrhlo světlo i na formu kvant: každá forma spojení energií je ve tvaru kvant. Můžeme se na to dívat jako na propojující sít kvant, tkanivo spojující celé universum v jedno, nebot tato kvanta jsou nedělitelná. To vedlo k nedělitelnosti universa. Tato nedělitelnost se neprojevovala ve velkých měřítcích - nebot kvanta jsou velice malá a vypadají spojitě - jako ta zmíněná zrnka písku v přesýpacích hodinách.

Za druhé: ukázalo se, že hmota a energie jsou duální v tom smyslu, že se mohou chovat i jako částice, i jako pole či vlna , a to podle toho, jak s nimi v experimentu zacházíme. To, že  všechno může mít v závislosti na kontextu vlnový nebo částicový charakter, je ovšem neslučitelné  mechanicismem, protože v mechanicismu musí být povaha každé věci nezávislá na kontextu (např. měřícím přistroji). Je to podobné organismu, nebot organismy jsou velice závislé na svých kontextech.

Za třetí: ta nová vlastnost, kterou jsem nazval nelokálností spojení , je velice zvláštní. Spojení mezi částicemi může být totiž mnohdy na velikou vzdálenost. To ale neporušuje klasicky požadavek lokálnosti: jen věci, které jsou si blízké, se mohou vzájemně ovlivňovat.

Musím zmínit ještě toto: stav celku může organizovat části a to nikoli pouze silným spojením velice vzdálených částí, ale také proto, že tento stav je takový , že organizuje části: má sám realitu, která nezávisí na tom, kde tyto části přesně jsou. To jsou ovšem nové věci. Všechno se to projevuje třeba v chápání chemie: skutečným základem zákonů, které chemici používají, je právě tato podivná kvantově mechanická povaha.

Ted bych chtěl ukázat, jak je toto všechno v rozporu se základním předpokladem mechanicismus. Za prvé tedy akce probíhají prostřednictvím nedělitelných kvant, takže vše souvisí nerozdělitelnými spojeními. Universum je jeden celek a je v jistém smyslu nerozdělitelné. Toto se ovšem ukazuje jen při velice jemných pozorováních. Za druhé je to vlnově-částicová povaha a za třetí nelokálnost. Můžeme tady vidět, jak toto všechno popírá mechanicismus.

Zakladatelé kvantové mechaniky - Schroedinger, Dirac, Pauli..si toho všeho byli vědomi. Od té doby však toto pochopení sláblo, protože fyzici se víc a víc soustředovali na použití kvantové mechaniky jakožto systému kalkulací pro experimentální výsledky. Vždy, když se napíše další kniha, ztratí se kousek filosofického smyslu. Podle mého názoru dnes už většina fyziků vůbec nechápe radikální důsledky kvantové mechaniky.

Kvantová mechanika popírá také úplný determinismus a říká, že zákony jsou určeny pouze staticky. Na základě takových zákonů nemůžete přesně říci, co se stane. Je to velice důležité, ale možná méně radikální než jiné věci, protože ani klasická mechanika netrvala na úplném determinismu zákonů; viz třeba Brownův pohyb. Popření úporného determinismu je méně radikálním obratem, než jsou výše zmíněné změny.

Jak ale souvisí kvantová mechanika s teorií relativity? Základní fyzikální koncepty jsou naprosto v rozporu. Relativita vyžaduje důsledně spojitost, striktní determinismus a striktní lokálnost. V kvantové mechanice je to naopak: nespojitost, nedeterminismus a nelokálnost. Fyzikální koncepty těchto teorií nelze sloučit, i když se pracuje na rovnicích a metodách, jak to udělat matematicky. Fyzikální význam těchto rovnic a metod nebyl nikdy vyjasněn.

Chceme-li vidě koherentně spojení kvantové mechaniky a relativity, pak klademe nový druh otázky. Namísto hledání rozdílů se ptejme, co mají obě teorie společného. Společná je jim právě nerozdělená celostnost univerza. Každá teorie má tuto celostnost jinak, ale přesto je jim společná a to je asi nejlepší východisko.

Viděli jsme , že každý pohled na svět platí jen v rámci vlastního základního pojmu řádu. To nás přirozeně vede k otázce: je možno uvažovat o novém řádu, vhodném k chápání základní povahy universa jakožto nedělitelné celostnosti?   Tento řád se bude lišit od mechanicismu stejně, jako se mechanicismus lišil od starého řeckého řádu vzrůstající dokonalosti. Nemůžeme se vrátit ke starým řeckým  organismickým teoriím, potřebujeme něco nového, odlišného od obou těchto řádů.

To nás ale vede k další otázce: Co je to řád? Určitý druh řádu musím předpokládat, nebot obecná a explicitní definice řádu není možná. Abychom vůbec začali, musíme už mít určité porozumění, co to řád je. Abychom dále mohli mluvit, musíme mít určité pochopení řádu, pochopení, co je to význam . Pár příkladů pro ilustraci: řád čísel 1,2,3,4; řád bodů na přímce;  řád fungování nějakého stroje; řád tonů v hudbě; řád jazyka; řád myšlení atd. To byly stále stále subtilnější druhy řádů. Pojem řádu pokrývá rozsáhlou a nespecifikovanou oblast. Musím předpokládat, že už máte jakýsi pojem řádu, jakousi představu řádu. Naším cílem je to vyjasnit.

Většina těchto tacitních představ řádů je založena na perceptivní zkušenosti;   to jsme viděli na příkladech. ted se můžeme zeptat, zda není něco podobného v naší zkušenosti, co by umožnilo hovořit o řádu nerozdělené celostnosti. Na tomto místě bych chtěl  upozornit na to , že vědecké přístroje hrály ve vyjasňování jistých představ řadů klíčovou roli. Např. čočka je zařízení, které vytváří obraz. 

(zde je v knize obrázek)

Bod P je čočkou zobrazen do bodu Q (zhruba, není to docela přesné) Můžete vzít všechny obrazy Q a tak dostat fotografii objektu. Toto představuje takový druh poznání objektu, ve kterém se zdůrazňuje jedno - jednoznačná korespondence mezi obrazem a objektem. Zdůrazňuje se tedy zde pojem bodu. Pomocí dalekohledů, drobnohledů, rychlých nebo pomalých kamer lze tento druh poznání korespondencí bodů rozšířit na věci, které jsou příliš daleko, příliš malé, příliš rychlé nebo příliš pomalé. A to tak, aby je bylo možno vidět pouhým okem . Takovým způsobem bychom mohli být vedeni k myšlence, že všechno lze nakonec poznat jakožto složené z oddělených prvků. To ukazuje, že přístroje založené na čočkách daly velký popud k mechanistickému způsobu myšlení nejen ve vědě, ale i v běžném životě.

A ted se můžeme zeptat: nejsou nějaké přístroje, které by podobně mohli vést k myšlení, slučitelnému s nerozdělitelnou celostností? Ukazuje se , že je jich dokonce víc. Začnu popisem holografu, vynalezeného Denisem Gaborem. Slovo holograf je složeno ze dvou řeckých slov - holos - celek a grafein- psát. Holograf píše celek. Čočce by se takto mohlo říkat "merograf", tedy to, co píše části, jako telegraf, který píše na dálku. Holograf produkuje svazek světla,  v němž jsou světelné vlny vysoce uspořádány a jsou velice pravidelné - na rozdíl od obyčejného světla, kde jsou spíše chaotické. Světlo z laseru dopadá na polostříbrné zrcadlo. Část vln se odrazí a část projde přímo dál a padne na objekt. Vlny, které zasáhly objekt, se rozptýlí, dostihnou odražený svazek a začnou s ním interferovat. Taková fotografie však vůbec nevypadá jako původní vzor. Pošlete-li ale skrze tuto fotografii laserové světlo, vytvoří se vlny podobné vlnám, které vycházely z objektu a když se pak díváte ze správného bodu, uvidíte obraz objektu. Obraz je zdánlivě za hologramem a je třírozměrný. Můžete jej obcházet a dívat se na něj z různých úhlů.

Vtip je v tom, že každá část hologramu je obrazem celého objektu. To představuje jiný druh znalosti, než korespondence typu bod-bod. Použijeme-li část hologramu, dostaneme opět obraz typu celého objektu, jenže méně podrobný a navíc pozorovatelný jen z omezenějšího rozsahů úhlů. Čím větší část hologramu , tím lépe a přesněji je možno obraz objektu vidět. Každá část hologramu obsahuje tedy informaci o celém objektu. Je to nová forma znalosti, kdy informace o celku je svinuta v každé části. Předběžnou představu o svinutí nám poskytne několikrát složený list papíru, který propícháme nebo prostříháme a pak rozvineme: dostaneme celý vzor. Tento vzor je svinut a pak rozvinut. V jistém smyslu dělá holograf právě tohle

V tomto příkladu je fotografie pouze statickým záznamem světla - pohybu vln. Zaznamenán je pohyb sám a informace o celém objektu je svinuta v každé části prostoru a pak je zase rozvinuta do obrazu. Podobný princip svinutí a rozvinutí lze nalézt v celé řadě zkušeností. Tak např. světlo v místnosti obsahuje informaci o celé místnosti a tak je svinuta svým způsobem v malé oblasti, procházející zornicí oka a pak je rozvinuta čočkou a nervovým systémem - mozkem. vědomí pak vytváří pocit celé místnosti, rozvinutý způsobem, kterému popravdě řečeno nerozumíme. Ale celá místnost  je svinuta v každé části. To je zde klíčové, protože jinak bychom nemohli pochopit, co to místnost je , fakt, že je zde celá místnosti a že ji vidíme z každé části. Světlo procházející dalekohledem podobně  svinuje informaci o celém univerzu času a prostoru. A ještě obecněji: pohyby vln všech druhů svinují celek v každé části univerza.

Tento princip svinutí a rozvinutí lze pozorovat i ve známějších kontextech. Tak např. informace vytvářející televizní obraz je svinuta v rádiových vlnách, které ji nesou jako signál. Funkcí televizoru je právě rozvinout tuto informaci a zobrazit ji na obrazovce. Slovo zobrazit (display) znamená také rozvinout, ale ve smyslu něco ukázat a ne jen pro svůj vlastní účel. To je zvláště zřejmé u starších televizorů, které mají adjustaci pro synchronizaci. Když dojde k poruše této adjustace, pak lze vidět, jak se obraz překrývá, a po readjustaci, jak se obraz rozvinuje.

Všechny tyto pohledy zná i mechanistický pohled, jenže tam se vysvětlují tak, že se řekne: primární skutečnost je souborem nezávisle existujících prvků - částic a polí.- a svinutí a rozvinutí jsou primární skutečnosti a objekty, entity, tvary atd., které se v tomto pohybu objevují jsou druhotné.

Jak je to ale možné? Jak už jsem ukázal, zdůrazňuje kvantová teorie, že částice konstituující hmotu jsou také vlnami, podobnými vlnám světla. V principu lze udělat   s použitím svazku elektronu nebo i zvukových vln; ostatně to už bylo uděláno. Klíčovým bodem je to, že matematické zákony kvantové mechaniky, vztahují se na tyto vlny a tudíž i na celou hmotu, popisují právě takové pohyby, které jsou svinováním celku do každé oblasti současně s rozvinováním každé části oblasti opět do celku.

Ačkoli to může nabývat různých tvarů- některých známých jiných ne - je tento pohyb universální. Tento universální pohyb svinování a rozvinování nazývám "holomovement" - celopohyb.

Předpokládám zde celopohyb jako základní skutečnost. Všechny entity, objekty, tvary jak je známe, jsou relativně stálé, nezávislé a autonomní rysy celopohybu, podobně jako vír je rysem plynoucího toku kapaliny. Základním řádem tohoto pohybu je tedy svinování a rozvinování. Na universum nyní nahlížíme v pojmech nového řádu, kterému říkám svinutý nebo implikátní řád.

Slovo implikátní znamená svinutý - v latině "složený dovnitř". V implikátním řádu je všechno složeno do všeho. Zde je důležité poznamenat, že celek universa je v principu svinut celopohybem do každé části aktivně; podobně to platí pro všechny jeho části. To znamená , že dynamická aktivita - interní či externí - podstatná pro to, co každá část je , je založena na svinutí všeho ostatního, včetně celého universa. každá část může ovšem rozvinout jiné části v různých stupních a způsobem. To znamená, že nejsou  v každé části rozvinuty stejně. Tím se však nepopírá základní princip svinutí.

Svinování není jen pasivní. Znovu zdůrazňuji, že každá část je v základním smyslu vztažena ve svých základních aktivitách k celku a ke všem ostatním částem. Je zde tedy popřena mechanistická idea vnějšího vztahu jako základu. Tento vztah samozřejmě existuje, ale je druhotný. Tak dostaneme aproximaci mechanistického chování. Řád světa jakožto struktury věcí, které  jsou vzájemně vnější , se stávají druhotným a vyplývá až až z hlubšího řádu implikovaného. Řád prvků navzájem vnějších lze nazvat rozvinutým nebo explikátním řádem. Obvyklý způsob nazírání na věci se tedy převrací a docházíme k pojmu implikátního řádu. Jeho hodnota v současném kontextu spočívá v poskytnutí dobrého  příměru pro to, jak implikátní řád odpovídá kvantově mechanistickému chování hmoty. Analogie je zde zvláště dobrá proto, že zákony šíření vln, spjaté se základními zákony kvantové mechaniky, jsou slučitelné s teorii relativity a tak může mít implikátní řád význam pro obě teorie moderní fyziky.

Každá analogie je omezená, nebot ze své podstaty je podobností jen částečnou. U analogie s holografem je jedním z hlavních omezeních to, že nepřihlíží adekvátně ke všem kvantovým vlastnostem vln, které se na něm podílejí. Zvlástě zanedbává to, že energie těchto vln, je  v diskrétních jednotkách, kvantech, zvanými fotony. Obvykle je jich tolik, že to není důležité. Chceme-li však být velice přesní, pak to důležité je. Holografický příměr stále postrádá některé z podstatných rysů kvantové mechaniky, Abychom dostali přesnou analogii, museli bychom použít moderní relativistickou kvantovou teorii, a to, by nás zavedlo do oblastí mnohem abstraktnějších a složitějších, než abych zde o nich mohl hovořit. Podstatné na analogiích je jejich omezenost; kdyby jí nebylo, nebyli by odlišitelné od věci samé. A tak musíme zůstat u analogií, které jsou skoro metaforami.

Myslím, že jste všichni viděli počítačové hry; to bude další analogie. Televizní obrazovku můžeme nazvat implikátním řádem, protože na ní lze rozvinout všechny druhy tvarů - podle toho, co do ní vstupuje. Když se však napojí na počítač, pak tento počítač rozvinuje tvary, např. vesmírné lodě, podle vloženého programu. Můžeme vidět, jak počítač rozvinuje informace, nutné k zobrazení vesmírné lodě. Tady jsou implikátní řády dva: jeden je imlikátnímm řádem obrazovky a druhý je způsobem, jak jsou informace svinuty v počítači. A za třetí jsou tady tlačítka, ovládaná hrající osobou - a to je třetí implikátní řád. Hráč také svinuje a je ovšem ovlivněn tím, co se odehrává na obrazovce - a tak to jde pořád dokola . Ty tři   řády tvoří dohromady jakousi jednotku. Pohltí je to natolik, že někdy skutečně jednotkou jsou. A to je dobrá analogie k fungování  kvantově mechanické teorií polí, protože první řád se podobá poli a dalším řádem je řád super-implikátní, který organizuje pole do diskrétních  jednotek, podobných částicím. Bez tohoto super-implikátního řádu by se pole jen šířilo, aniž by vykazovalo částicové kvality.

Bylo by možno pokračovat neomezeně v dalších analogiích, ale já bych se chtěl zabývat spíše obecnějším významem implikátního řádu mimo fyziku. Když se totiž podíváme mimo fyziku, shledáme, že podobné implikátní řády jsou zcela běžné ve zkušenosti. Myšlenka vinutí je velice stará. Na východě byla známa již dávno.

Tak například rostlina rostoucí ze semene: semeno jen málo přispívá k substanci vzrostlé rostliny a ke vzrůstové energii. To přichází ze vzduchu, vody, půdy a slunečního světla. Podle moderní genetiky obsahuje semeno informaci, řekněme ve formě DNA, kterou  předává látce, z niž rostlina nakonec vznikne.

Už jsme přišli k myšlence implikátního řádu pro všechnu hmotu v obecnosti. Vidíme, jak se stále svinuje do základu. Na elektron se lze dívat jako na rozvinutí z tohoto základu na určitém místě; pak se elektron opět svine a rozvine někde vedle atd. a to pak vypadá jako stopa jednoho elektronu. Tady můžeme vidět diskontinuitu, protože místa rozvinutí nemusí být spojitá. A můžeme pochopit, jak může být spojitost a nespojitost - vlnové kvality, jak to pochází z rozvinutí.Neživá hmota se stále znovu vytváří skrze rozvinutí - replikuje se- chcete-li, do tvaru neživé hmoty. Toto tady předkládám. Ze semínka se rozvíjí rostlina, která pak vytváří semínka pro další rostlinu. Můžeme se na to dívat jako na spojitý proces  rozvinování, který může být modifikován novými řády, přicházejícími z genetického   struktury, takže dojde k rozvinutí do podstatně odlišného jsoucna.

Ted budeme hovořit o vědomí , které zahrnuje myšlení, cítění, žádosti, vůli podněty k jednání a nespecifikovanou řadu dalších rysů, jako třeba bdělost, pozornost;  o některých budeme ještě hovořit. Otázka ted zní: je ve vědomí také implikátní řád? Abychom tuto otázku zodpověděli, budeme se napřed zabývat myšlením. Při popisu tohoto procesu se můžeme odvolat na myšlenky, které jsou implicitní. Slovo "implicitní" má též kořen jako "implikátní" a to nám naznačuje, že určitá myšlenka může obsahovat jiné myšlenky, které ji implikují, tj. které svinuje. Taková implikace může být v některých případech ekvivalentní dovození nebo inferenci - pokud  splňuje zákony logiky. To je však jen zvláštní případ implikace, něco jako třeba pravidelná stopa. Mohou být implikace, které vytvářejí pravidelné stopy, jiné nepravidelné stopy, takže v myšlení mohou být skoky. Implikace má velký rozsah významů, sahajících od volného spojení jedné věci s druhou až po tacitní, skryté základy uvažování, podporující myšlenku, která je implikována. Všechno to lze ale pokládat za svinutí uvnitř zkoumaného myšlení a za následek rozvinutí.

Chtěl bych zde dodat, že jazyk- tak podstatný ke sdělování myšlenek a k jejich upřesnění - lze také chápat jako implikátní řád. Slovo je jen znakem nebo symbolem a samo o sobě má malý význam. Důležitější je jeho význam, který je obecně určen jen prostřednictvím mnohem širšího celkového kontextu. Význam daného slova může být ovlivněn jinými slovy, a to nejen blízko stojícími, nýbrž i vzdálenými, a to nás přivádí k myšlence, že význam každého slova a vlastně i každé kombinace slov (věta, odstavec) je vposledku rozvinut do celého obsahu, který je sdělován. tato představa je podporována skutečností, že někdy pociťujeme, jakoby celá sekvence slov vyplývala z jediného okamžitého záměru a to bez nutnosti vybírat vědomě jejich pořadí, jakoby se celá stavba rozvíjela z něčeho, co už bylo v tomto záměru přítomno.

Jako další zajímavý příklad uvedeme to, že můžeme bez hledání v paměti vycítit, zda určité slovo patří do běžného užívání nebo ne. Podstatná jména, tvořená ze sloves - jako třeba"změna" - mají v běžném užívání odpovídající slovesa - třeba "změnit". V některých případech však rozpoznáme ihned, že tomu tak není . tak například substantivu "stěna" neodpovídá žádné sloveso typu "stěnit". Nic k tomu nemusíme hledat. To naznačuje, že některé rysy jazyka jsou svinuty v celku - i když toto neobjasňuje nutně všechny rysy. 

Okamžitá schopnost této znalosti ukazuje, že můžeme myslit o celku určitého jazyka jako o nedělitelném celku, z něhoš se rozvíjejí slova i jejich potencionální významy. Máme tedy důvody k tvrzení, že myšlení a jazyk jsou formou implikátního řádu. Mohou svinovat pocity a obráceně pocity mohou svinovat myšlení. Jazyk je implicitní v pocitech, myšlení a slovech. Myšlenka ne nezbezpečí se rozvine do pocitu strachu, který se zase rozvine do slov, sdělující pocit, a do dalších myšlenek; to vše můžeme vidět jako vzájemné svinování.

Myšlenky a pocity také svinují intence. Intence se vyostří až k určení vůle a nutnosti něco udělat. Intence, vůle a nutkání se rozvíjejí do akcí, které - je-li třeba - obsahují další myšlenky. každý aspekt myšlení vyvolává jiné a transformuje se do jiných skrze svinutí a rozvinování. tak dospíváme k pohledu, v němž není už mysl dualisticky rozdělena na nezávisle existující funkce nebo prvky - jako myšlení a cítění - protože ve svinutí je každý aspekt spojen vnitřně a nikoli vnějšně  s aspekty jinými.

Jste-li pozorní, můžete vidět několik dalších věcí, které ukazují toto svinování. Tak třeba poslech hudby. Když zaznívá určitý tón, jsou i předcházející tóny přítomny v našem vědomí- jako jakási okamžitá ozvěna. Je to něco jiného než pamět, která vybírá a vyvolává z mnohem trvalejších uložení. Pamatovat si tóny ještě po minutě - to není poslech hudby, naopak se při tom ztratí většina hudby. Tóny musí být nějak přítomny pohromadě. Cítíme, že každý tón v okamžiku , kdy začíná slábnout a měnit se v klesající řady ozvěn, se jistým způsobem svinuje do různých aspektů vědomí, včetně emocí , rozličných asociací , pohybových impulsů atd. Lze se na to dívat jako na jistý druh svinutého řádu. Souspřízněnost ozvěn a jiných důsledků rady tónů můžeme tedy pocitovat v různých stupních svinutí. Podobá se to svinutí různých vln v jednu jedinou v holografu. Zde je podstatné to, že současná přítomnost více tónů - možná v jistém smyslu velmi vzdálených - má původ v pocitu plynoucího toku tématu spolu se zachováním jeho podstatné identity. To vysvětluje, proč tóny, které za sebou následují po dlouhém intervalu, nevyvolávají ani pocit plynoucího toku ani zachování identity.

Máme ještě jeden příklad, který pochází od Michaela Polanyiho a týká se jízdy na kole. Abychom udrželi stabilitu, musíme zabočit do směru, ve kterém padáme. Polanyi ukázal, že jednoduchý výpočet, založený na fyzikálních zákonech dá vzoreček, spojující úhel náklonu cyklisty s úhlem natočení předního kola. Nepřipadá ovšem v úvahu, že bychom se mohli tímto vzorečkem řídit při jízdě na kole. Podstatné je to, že celkový pohyb, vyplívající z přibližného sledování tohoto vzorečku je výsledkem  zcela odlišné aktivity svalů, nervů a mozku. Je to aktivita extrémně složitá a jemná a nelze ji vůbec explicitně popsat. Polanyi to nazval znalostí tacitní - na rozdíl od znalosti explicitní. Chce naznačit, že se zde jedná o určitý druh implicitního řádu, který se rozvíjí do explicitního řádu pohybem kola tak, že  odpovídá zmíněnému vzorci. Zákon řádu explikátního vyplývá tedy jako abstrakce z mnojem širšího řádu implikátního. 

Tento druh tacitní, skryté znalosti je zřejmě velice důležitá v každé fázi života. Bez této skryté znalosti by neměla obyčejná znalost žádný smysl. Když mluvíme, je většina významů implicitní nebo tacitní. Dokonce i při myšlení (ačkoliv myšlení může být i explicitní, tvoří-li obrazy) je skutečná aktivita myšlení tacitní. Nemůžeme říci, jak to děláme. Když chceme přejít místnost, nemůžeme také říci, jak k tomu dochází. Rozvíjí se to tacitně.

Na základě toho všeho bych chtěl pro další diskuzi předložit představu, podle které jak mysl, tak hmota jsou nakonec v implikátních řádech, a že explikátní řády představují relativně samostatné, odlišné a nezávislé objekty, entity a formy, rozvíjející se z implikátních řádů. To znamená, že se zde nabízí cesta pro takový pohled na svět, v němž lze mysl i hmotu spojit konstistentně bez přijetí redukcionistického hlediska.

Opakuji, že mysl a hmota existují, že vyrůstají z jistého většího společného základu a snad nejsou ani odlišné. Mohou se prolínat. Hlavní myšlenka je tato: protože mají společný implikátní řád, lze vztah mezi nimi uchopit racionálně. Tím se otevírá možnosti k uznání rozdílu mezi mentální a materiání stránkou, aniž bychom upadli do dualismu.

Otázka po souvislosti mysli a hmoty byla dlouho příčinou zmatku těch, kdo se do ní vážně pustili. Zvláště ostrou a jasnou formulaci těchto potíží podal Descartes. Hmotu pokládal za rozprostraněnou substanci, tj. rozptýlenou v prostoru ve formě oddělených objektů. Mysl pak pojednal v termínech myslící substance, která není rozprostraněná a rozdělená, tj. myšlenky o oddělených objektech nejsou samy rozprostraněné. Můžeme mít jasné a distinktní myšlenky i když neexistují ve tvaru oddělených a rozprostraněných prvků v žádném druhu prostoru.

Descartes pokládal tyto dvě substance za  natolik odlišné, že necítil žádnou možnost jasné formulace jejich vztahu. Problém této soouvislosti se musí řešit odvoláním se na Boha, který obojí stvořil, a který je tedy také základem jejich spojení, tj. Bůh vložil do našich myslí jasné a distinktivní myšlenky, které mohou odpovídat přesně odděleným objektům prostoru. Descartes se také domníval, že by toto spojení mohlo být v šišince, jenže to není zrovna konsistentní a jen to přesune celý problém do šišinky - aniž by to objasnilo spojení tak odlišných věcí.

Myšlenka, že by problém tohoto druhu mohl být řešen odvoláním se na Boha, byla od Descartových dob opuštěna. Jenomže ti, kteří setrvávali v karteziánksém dualismu mysli a hmoty, si nevšimli, že celý problém spojení obou zůstává nevyřešen. Anebo si toho všimli, ale nechali to stranou.

Implikátní řád poskytuje možnost řešení tohoto kartenziánského dualismu, který ovládal většinu lidského myšlení po celé věky. Místo toho, abychom říkali, že jsou dva řády - explikátní řád myšlení, budeme i o hmotě - na základě posledního vývoje ve fyzice - uvažovat také jako o implikátním řádu. Rozšíříme-li to i na mozkovou a nervovou hmotu, pak by se mysl i hmota mohly prolínat. Něco analogického mysli by mohlo existovat i v neživé hmotě, alespon implicitně, stejně jako je v neživé hmotě obsažen život. Padne-li do neživé hmoty semínko, vytvoří hmotu živou.

Nějak tak je i mysl obsažena v neživé hmotě. Dostane-li vhodné podmínky, rozvine se a vytvoří živé bytosti, které dokonce mohou mít i vědomí. To naznačuje, že mentální a materiální jsou dvě stránky jedné skutečnosti.

Rozdělení mysli a hmoty, nebo dokonce, nebo pozorovatele a pozorovaného mělo vážné důsledky pro vidění světa jako celku, protože i když myslíme na celostnost, myslíme na pozorovatele, který se na tuto celostnost dívá - a to vede zase k rozdělení. Tím začíná rozdělení celku, protože se ztotožníme s jednou částí ; druhá část je ta, se kterou se neidentifikujeme a tím se celek rozpadá na dva kusy. Dělení pokračuje, protože je mnoho pozorovatelu a každý pozorovatel je pro ostatní pozorovatele vnějším objektem. Tyto části jsou ve vzájemných vztazích a tak je musíme dělit dál, abychom tyto vztahy pochopili. Implikátní řád je i důležitou cestou, jak se vypořádat s tímto dílčím problémem.

Musím ale zdůraznit, že mít nějaký přístup k celostnosti ještě neznamená, že bychom byli schopni uchopit celek našimi pojmy a znalostmi. Spíše to znamená, že tuto totalitu chápeme jako nerozdělený a bezešvý celek, v němž vznikají relativně autonomní objekty a formy. Za druhé to znamená  - pokud je celostnost chápána pomocí implikátního řádu - že vztahy mezi různými částmi nebo pod-celky jsou vnitřní. Tuto představu naznačuje i organismický pohled. Jak jsem už řekl, není možno vyloučit, že by organismy měli mechanistický základ ve svých předpokládaných kontinuujících částích. Jenže když částice samy nemají mechanistický základ, proč by je měl mít organismus? Bylo by divné říkat, že částice fyziky nejsou mechanistické, ale jakmile vytvoří organismus, stanou se mechanistickými.

Je třeba mít na paměti, že celek a jeho části jsou korelované kategorie - jedna implikuje druhou. Něco může být částí jen pokud existuje celek, jehož může být částí. Abychom pochopili tuto korelaci celku a části, vrátím se k představě celopohybu. V celopohybu jak už jsem řekl, vystupuje každá část jakožto poměrně nezávislý autonomní a stabilní pod-celek a děje se to zvláštním způsobem, v kterém část svinuje aktivně celek a tudíž i všechny jeho části. Nejzákladnější kvality a aktivity této části, vnitřní a vnější, jsou podstatné pro to, co část je, a jsou určeny spíše vnitřním než vnějším a izolovaným vztahem.

Tento vnitřní vztah se zakouší nejpříměji ve vědomí. Obsah vědomí každé lidské bytosti je zřejmě svinutím celku existence - fyzické i mentální, vnitřní i vnější. Toto svinutí je aktivní v tom smyslu, že vstupuje základním způsobem do aktivit, podstatných pro to, co lidská bytost je. Člověk jedná - at správně nebo nesprávně - v souladu se svým svědomím. Každá lidská bytost je tedy spojena s totalitou, včetně přírody a celku lidstva. Je tedy také vnitřně spojena s ostatními lidskými bytostmi. Jak je tento vztah těsný, to je třeba ještě zkoumat. Já tady jen říkám, že z kvantové teorie vyplývá, že vztahu částí a celku - obecně hmoty - se rozumí podobným způsobem.

Snad bych zde měl dodat, že v každém podcelku je určitá kvalita, která nepochází z částí, ale pomáhá tyto části organizovat. Implikátní řád tedy nepopírá význam částí a pod-celků, spíše jim rozumí jako relativně stálým, nezávislým a autonomním. Celostnost se pokládá za primární, části jsou sekundární v tom smyslu, že to co jsou a co dělají lze pochopit jen ve světle celku.

Shrnul bych to do tohoto principu: celostnost celku a částí. A obrácený princip: částečnosti částí a celku. Oba principy mají své místo. Chci však připomenout nutnost zdůraznovat celostnost celku a částí.

Musíme být opatrní a nezdůrazňovat celostnost příliš silně, protože jednak bychom vytvořili jen protiklad k něčemu dokonale platnému - totiž mechanicismu - v omezené oblasti. Rozdíl nespočívá v tom, zda sem patří části, ale v tom, na co je kladen hlavní důraz. Je to jako v hudební skladbě, kde celý smysl závisí na tom, které téma je hlavní a které je dominantní a které má roli menší nebo sekundární. To je základní rys komunikace na metafyzické úrovni. V jistých mezích je to umělá forma. Nemůžete dosáhnout přesné komunikace, protože to, co se sděluje se spíše implicitní a tacitní. A proto je forma sdělení klíčová. Forma musí odpovídat obsahu.

Je tady nebezpečí, že mechanicismus budeme vidět jako úplně destruktivně a říkat, že budeme hovořit jen o celku. Jenže to je také jen dílčí pohled a je to vlastně jen jiná forma mechanicismu. A tak se zeptejme: na co máme položit konečný důraz? Nechcete-li dělat metafyziku, která je pohledem na skutečnost jakožto celek, pak nemůžete zdůraznovat ani tento princip. Nebo řekněte, že budete používat oba tyto principy jako praktické principy podle toho, kdy se hodí. Jenže pak se stanou maximy, které lze použít tu či onde. Vybíráte je podle toho, kde fungují. Takto ale nemůžete postupovat neomezeně a nakonec musíte jeden z těchto principů prohlásit za hlavní a druhý brát jako téma vedlejší.

Takový přístup k celostnosti by mohl pomoci skoncovat s dalekosáhlou a vše prostupující fragmentací, vyplývající z mechanistického pohledu na svět. Pomocí otázky: jaký je rozdíl mezi slovy "část" a fragment" ? Lze dosáhnout dalšího porozumění povaze fragmentace. Část - jak jsem už řekl - at mechanická nebo organická - je neoddělitelně spojena s celkem. To však neplatí pro fragment. Jak naznačuje latinský kořen slova a také příbuzné slovo "fragilní", znamená fragmentovat něco rozbít nebo rozdrtit. Uhodíme-li kladivem do hodinek, nedostaneme části, ale fragmenty, které jsou odděleny způsobem, který nějak významově není spojen se strukturou hodinek. Když v řeznictví čtvrtí zvíře, také se nedostanou části zvířete , ale fragmenty. Tak to je způsob myšlení, který dává irelevantní kusy a fragmenty namísto toho, aby nám pomohl vidět skutečné části vztažené k celku.

Jsou samozřejmě oblasti, kde je vhodné vytvářet fragmenty. Když se drtí kámen s cílem dostat cement, je to samozřejmě správné. Jsou věci, které je třeba rozbít na fragmenty. Já tady ale mluvím hodně obecně o nepřiměřených způsobech fragmentace, které vzniknou když se na části, objevují se v našem myšlení, díváme jako na primární a nezávisle existující konstitunty vší skutečnosti včetně nás samých - tj. že těmto myšlenkám odpovídá něco ve skutečnosti . Světopohled typu mechanicismu , kde se vše existující pokládá za složené z takových  elementárních   částí je silnou podporou pro fragmentární způsob myšlení. A to se zase projevuje v následujícím myšlení, které setrvává a podporuje tento pohled na svět. Výsledkem  tohoto obecného přístupu pak je, že člověk nakonec už přestane pokládat takové rozdělování za pouze výhodný způsob myšlení ukazujícího na poměrnou nezávislost nebo autonomii věcí, nýbrž místo toho začne sebe sama vidět a a zakoušet jako něco složeného z oddělných a nezávisle existujících složek.

Veden tímto pohledem na svět jedná člověk tak,  jakoby chtěl sebe sama i svět rozlomit, tak aby to i odpovídalo jeho způsobu myšlení. Tak dostává zdánlivý důkaz svého fragmentárního sebepohledu na svět a nevšimne si , že to byl on sám , kdo svým způsobem myšlení vnesl tuto fragmentaci, a to způsobem, který vypadá jako by měl nezávislou existenci, nezávislou na jeho vůli a jeho přáních.

Fragmetnace je tedy stavem mysli, který vede k tomu, aby pokládal rozdělení mezi věcmi za absolutní a konečné a nikoli jen za způsob myšlení s relativním a omezeným rozsahem užitečnosti a platnosti. Vede tedy k obecné tendenci rozkládat věci nerelevantním a nepřiměřeným způsobem podle toho, jak my myslíme. To je zjevné a inheretně a inherentně destruktivní. Ačkoli např. jsou všechny části lidstva podstatně vzájemně spojené a na sobě závislé, zabraňuje primární a převažující význam, dávaný rozdílům mezi lidmi, rodinami, zaměstnáními, národy, rasami, náboženstvími, ideologiemi atd. lidským bytostem ve spolupráci pro obecné dobro a dokonce i pro přežití.

Uvažuje-li člověk o sobě tímto fragmentárním způsobem, vede ho to nutně k tomu, aby nejprve viděl sama sebe - svou osobu, svou skupinu - a  neviděl sám sebe jakožto vnitřně spojeného s celkem lidstva a tedy i se všemi ostatními lidmi. A i když staví lidstvo na první místo, uvažuje o přírodě jako o něčem odlišném, co se má využívat k čemukoli, čeho se mu v danou chvíli zamane. Podobně pokládá za nezávislé části mysl a tělo, myšlení a cítění atd, začíná o každém uvažovat zvlášt a zacházet s nimi odděleně. Fyzicky to nevede k všeobecnému zdraví, které znamená celostnost, duševně to nesměruje k duševnímu zdraví, které má podobný význam. to se myslím projevuje v rostoucí tendenci k rozštěpu psyché v neurozách, psychozách.atd.

Shrňme: fragmentární myšlení vedlo ke vzniku společnosti, která se neustále rozpadá v neuspořádané, disharmonické a destruktivní dílčí aktivity. Proto se zdá být rozumné zkoumat  představu, že způsob myšlení, který vychází z nejobsáhlejšího možného celku a pokračuje směrem dolů k částem jakožto pod-celkům, a to cestou, která odpovídá skutečné povaze věcí, by mohl pomoci ukázat skutečnost odlišnou, harmoničtější, uspořádanější a tvořivější. A  v této diskusi jsem se pokusil ukázat, že fyzika poskytuje jisté zdůvodnění této cesty. Když zajdete do fyziky hlouběji, uvidíte, že je tato cesta ospravedltelnější než mechanistický pohled. Aby skutečně změnila věci, musí tato myšlenka hluboko proniknout do našich záměrů, činů, co celého našeho bytí. To znamená skutečně míti to, co říkáme. Dosáhnout toho vyžaduje čin, překračující to, o čem jsme mluvili. Nejdůležitějším je, že pohled  na svět - a je to skutečně sebe-světopohled, protože zhrnuje i nás  - na nás obrovsky působí. I lidé, kteří se domnívají , že nemají žádný sebe-světopohled, jej stejně mlčky mají. Převaha mechanicismu napomohla ke vzniku fragmentace. I když staří Rekové sdíleli organismický pohled, stejně fragmentovali - a tak je třeba jít ještě dál. Abychom uviděli, jak došlo ke fragmentacim musíme sledovat sebe- světopohled v celé otázce rozdělení ducha a hmoty. Taková fragmentace nevychází pouze z filosofických názorů, i když tyto názory  k ní mohou přispívat nebo ji jinak ovlivnovat.Pochopení celé otázky vyžaduje něco víc.


Otázka: Domnívám se, že to, o čem jste zde hovořil, vyjadřuje zmatení - směšujeme fragmenty a myslíme, že jsou celkem, že se chovají, jako by byli celkem.

Bohm: Ano. Je tomu tak proto, že se domníváme, že částem v našem myšlení odpovídají pod-celky. Protože ale bereme své myšlení za přesné vyjádření skutečnosti, vkládáme do ní něco, co v ní neplatí. Jakmile se pokusíme vnutit toto myšlení skutečnosti, začínáme skutečnosti rozdrobovat.

Když si myslím, že se tento kousek křídy skládá ze dvou částí a pohnu jím, samozřejmě se pohnou i ty dvě části. Trvám-li na tom, že je složen ze dvou částí, pak jej musím rozlomit a budu tady mít skutečně dvě části. Když říkáme, že jsou dva národy, je to tentýž druh problému. Lidé se v těch dvou národech nemusí moc lišit, vezměme si třeba Francii a Německo. Jenže oni trvají na tom, že jsou úplně jiné třeba jedni říkají "Deutschland uber Alles" a druzí "Vive la France". Pak řeknou : "musíme vybudovat pevné hranice, musíme vystavět silné opevnění podél hranic, musíme kvůli obraně všechno zničit" - a máme tady první světovou válku. Jistě, každá část má své obchodní zájmy, např - bez ohledu na to, že spolu sousedí a navzájem souvisí. Možná, že by se jim ale dařilo lépe, kdyby tomu nechali volný průběh, jako se to např. stalo ve Spojených státech. Když ale budeme trvat na tom, že jsou to dvě části, prosadí se to. Když však překročíte hranice, neuvidíme žádný rozdíl. Lidé se moc neliší. Kdyby se náhodou v dějinách tyto části spojili, pak by tam nic takového nebylo.

Otázka: Může být celek jedním, aniž by se rozlomil na části?

Bohm: Není rozlomen. Snažil jsem se zde říci, že celek se dělí na části, a že tyto části jsou přirozené. Celek a části jsou korelativní kategorie: části jsou podcelky. Rozlomení je něco jiného než přirozené rozdělení. Buňky s mohou dělit přirozeně; když je ale rozdrtíme, je to něco jiného. Pokus nastolit příliš tvrdou linii myšlení vede k libovolnému dělení. Části nejsou od sebe odděleně absolutně, protože je za nimi společný celek - rozvinutí; jsou odděleny jen relativně. Třeba tahle tabule: vypadá jako zcela oddělená od lidí. Je složená z atomů, ale fakticky není nic, kde by tabule končila. Když o ní začnete myslet v atomickém měřítku, pak vypadá velice vágně - pokračuje do vzduchu a do lidí, když o ní začnete myslet kvantově mechanicky, všechno bude rozvíjením. Mohli bychom říci, že tento pojem rozdělení na části je abstrakcí, která je použitelná v jistých mezích. Tak například půdu rozdělujeme z různých důvodů na pole a ta pokládáme za odlišné části. Je to výhodné a užitečné a také do jisté míry správné; vezmeme-li to ale vážně, pak je to chyba, protože každá část závisí na ostatních částech. Svinutý vztah celku nakonec převládne. No a totéž platí třeba v ekologii. Svět se rozdělí na části, a pak se ukáže, že to nepomohlo - znečištění v jednom místě pokračuje do jiného, problémy, které vznikly  na jednom místě s rozšíří, a maličkosti, které se stanou tu či onde, se všechny sečtou. Myšlenka dělit věci na části má jen omezenou hodnotu. Nezamítáme ji, ale říkáme, že se musí používat inteligentně. Jinak začnete věci drtit - a to je pak ta fragmentace. Chci tady držet ostrou hranici mezi částí a fragmentem. Jsou ovšem věci, které musíte rozdrtit, nejsem úplně proti drcení.

Otázka: Když jste mluvil o hologramu, dá se celý proces vysvětlit v mechnistických pojmech. A ted, co vlastně získáme, když řekneme, že je to příklad rozvinutí? A můžu se jeětě zmínit o rostlinách? Při růstu rostliny nemůžeme  v mechanistických pojmech předpovědět, jak přesně rostlina poroste. Jsou tady určité volné faktory, které jsou příliš komplikované na to, abychom se jich zmocnili. Co získáme, když řekneme, že v těchto pojmech vysvětlovat nebudeme, ale že se na to budeme dívat jak ona rozvinutí čehosi, co bylo původně svinuto?

Bohm: Začnu s hologramem. Je pravda, že můžeme dát mechanistický výklad. Já jsem použil holograf jako příměr svinutí pro získaní obrazu. Mechanistický výklad můžeme dát, pokud ale nejdete dost hluboko. Když se podíváte na kvantovou   povahu vln, které k výkladu použijete, shledáte, že žádný mechanistický výklad není. Mechanistický výklad jde jen když budete vlny chápat jako klasické vlny. Já jsem to použil spíše jako analogii, abych mohl ukázat význam svinutí. Důvod pro toto svinutí spočívá v tom, že zákony kvantové mechaniky nepřipouštějí žádné mechanistické objasnění. Vycházíme z toho, že je na těchto zákonech založeno , vše, a to znamená , že nemůže podat, všeplatné mechanistické vysvětlení. Je to jen přiblížení. Chceme-li do věcí vidět hlouběji, jakou mají povahu, pak se musíme dívat jinak a já   tady navrhuji, abychom začali se svinutím - pak totiž začneme cítit, co je podstatnější. Mechanicismus pak můžeme vysvětlovat jako aproximaci rozvinutí.

O: Lze rozvinutí pokládat za predikativní ?

B: To není otázka předvídání, ale pochopení. To je důležité. Staré vědě šlo o porozumění univerzu - a také o předvídání v něm. Jestliže se ted zdůrazňuje predikce, pak jsme zase ve fragmentárním pohledu. Říkáte, že pochopení není důležité, že důležité je umět předvídat. Je to důležité pro technologii a pro všelijaké jiné účely, ale já zde chci říci, že jestliže přistoupíme na tento pohled na svět, pak budeme mít mechanistický vztah i sami k sobě navzájem a ke všemu - a z toho vyplynou těžkosti.

O: Já netrvám úplně jen na predikci. Jenže z druhé strany, když se vaše predikce ukážou jako správné, pak vás to utvrzuje, že jste na správné stopě.

B: Z hlediska celopohybu je možno se vypořádat s velkým počtem problému. V tuto chvíli je to pouze jiný pohled na kvantovou mechaniku. Kvantová mechanika dovoluje předpovídat určité věci, stanovit jejich pravděpodobnosti, ale nedovoluje pochopit, co znamenají. Je to spíše soubor pravidel - něco jako kuchařka. Otočíte klikou a dostanete odpověd. Neexistuje způsob jak intuitivně pochopit, co se skrývá. A já se zde snažím vysvětlit, že obraz holografu nám může dát určité cítění pro toto vnímání chápání.

Myslím, že je důležité, aby lidé chápali vědecké myšlenky intuitivně, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je to, že jedinou cestou, jak sdělit tyto myšlenky širokému  publiku, je právě intuice;  jinak budou vědci něco jako superčarodějiní doktorové, kteří vypracovali formulky a dostávají magické výsledky a vy jim musíte důvěřovat. Myslím, že je důležité, aby široká veřejnost tomu rozuměla;  v minulosti tomu tak bylo. A za druhé: je to součást pohledu na svět: použitím mechanistické filozofie a prohlašováním fundamentálních částic za mechanistické ( ačkoliv se ukázalo, že nejsou) si uzavřeme cestu k přístupu ke světu i k sobě samým. Velice to ovlivňuje způsob, jak se věda dělá, jak je organizována společnost a jaké jsou vzájemné vztahy mezi lidmi. Je tedy důležité mít intuitivní představy, pojmy , které námi budou pohybovat. To, že můžeme předvídat některé věci, má velmi malý .. no řekněme, že předvídáním můžeme přece něco získat - a ted je ve vědě intuitivní pocit, že mechanicismus vyjadřuje povahu skutečnosti. Vypadá to pak, že věda podporuje mechanicismus. Jenže ve skutečnosti je to jen filosofická idea, která není podporována celou vědou; ty nejdůležitější rysy vědy jí nepodporují.