Simona Dopitova - z úvahy o mystice a iracionálnosti v dile GM

Podobně i román Anděl západního okna je prolínáním minulosti s přítomností. Nejedná se však o vzpomínky na mládí, ale na rozvzpomenutí na svůj minulý život. Hlavní hrdina baron Müller obdrží po smrti svého bratrance tajemný balíček, ve kterém se nachází listiny, prastaré dopisy, spisy, zažloutlé pergameny psané rosekruciánským písmem, deníky, obrazy s hermetickými pantakly, různé sešity, také skříňky ze slonoviny plné záhadných věcí, mincí, kůstek apod. Müller vůbec netušil, co si má s těmito tajemnými předměty počít. Od doby, kdy k němu balíček přišel, začaly se dít podivné věci a měl zvláštní sny. V jednom z nich mu bylo řečeno, že má číst, tak jak mu bude vedena ruka. Takto se začal pročítat drahocenným dědictvím svého rodu. Mezi dědictvím byly i deníky jeho předka ze 16. století Johna Dee.
John Dee byl velký mág a alchymista, který zasvětil svůj život hledání kamene mudrců. Rozmlouval s duchy, které vyvolával v magickém zrcadle, v glóbu ze začouzeného křemene, daru od anděla Uriela. Při jeho setkáních s posly nebes a pekel mu byl nápomocen černokněžník a šarlatán Edward Kelly, jehož ústy zjevení mluvila. Tento muž nebyl vůbec příjemnou bytostí a přinesl Johnovi spoustu nepříjemností a komplikací v životě, ale bez jeho přítomnosti by nemohl navazovat kontakt s anděly. Další velmi důležitou bytostí byla Johnova žena Jane, která mu byla obrovskou oporou a následovala ho i v těch nejtěžších chvílích a učinila všechno proto, aby se John mohl věnovat svému bádání a sama se také magických seancí účastnila. Navazovali kontakty s andělem západního okna (odtud pochází název knihy), který jim sliboval sdělit magickou formuli k výrobě kamene mudrců. John Dee byl velkým oblíbencem královny Alžběty, která ho podporovala, když byl v nesnázích. Dee hodně cestoval a nějakou dobu strávil i v Praze, kde si získal přízeň Rudolfa II. tím, že díky kouzelnému červenému a bílému prášku, který dostali od anděla západního okna, dokázali vyrobit zlato. Dee však nechtěl prášek k těmto přízemním účelům používat, neboť ten byl určen k výrobě kamene mudrců. Vychytralý a úskočný magistr Kelly ho však svým nátlakem k této činnosti nutil.
Při pročítání těchto deníků začal Müller chápat, že on a John Dee jsou nějakým způsobem propojeni. Ty bytosti, o kterých se dočítal v denících, se začaly objevovat v jeho vlastním životě, anebo je začal rozpoznávat ve svých starých přátelích. Po nějakém čase mu bylo jasné, že on je vlastně John Dee a to, co čte, jsou jeho vlastní zápisky, které mu nyní přišly do ruky, aby dokončil to, co v minulém životě neučinil. (Dochází tedy opět ke střetu minulosti s přítomností podobně jako v povídce Mistr Leonard). V té době k němu přišla jako služebná Johana Zbožná, ve které později rozpoznal svoji Jane. Johanka moc dobře znala svůj úkol a přesně tak jako ve svém minulém životě pomáhala Johnovi na cestě za poznáním. Věděla, že přišla proto, aby ho ochránila zejména před kněžnou Chotokalunginovou - černou Issais z minulosti. John Dee zjistil, že jeho úkolem je získat zpátky dýku svých předků Hoël Dhatů, v čemž mu zabraňovala právě kněžna, a když ji později získal, usilovala svojí krásou a svůdností o to, získat ji zpět. Jane věděla, že proto musí společně s kněžnou zemřít. Janina smrt vyvedla Johna zcela z míry, ztratil zcela pojem o čase. Velmi se pro ženu svého srdce trápil, podobně jako Leonard ve výše zmiňované povídce. John Dee komunikuje se záhrobím a snaží se přivolat Jane, ale místo ní neustále přichází černá Issais - kněžna a snaží se ho svést. Nakonec se jí to podaří a John cítí jak ho kněžna zahaluje do svého astrálního těla, do své aury. Její esence mu pronikla pod kůži a prorůstala jím. John si však vzpomněl na hrot kopí - dýku a tato pouhá myšlenka rozpoutala oheň. John se dostal do říše mrtvých a zde už dokázal Issais přemoct - překonal sám sebe a dosáhl poznání.
Román končí strohým novinovým článkem o shoření domu v Alžbětině třídě, který hořel podivným plamenem, který nešel uhasit. O majiteli toho domu, baronu Müllerovi, nikdo nic neví, ale patrně uhořel. Mezi obyvateli se šíří fámy o strašidlech, která se na spáleništi zjevují…
V knize nalezneme mnoho zdvojených motivů, situací a celých životních osudů. Meyrink se snaží podnítit ve čtenáři jiné vnímání jazyka a světa pomocí různých znamení, jimiž bývají například různé neobvyklé vůně, světlo a barvy. Například kněžna - Issais voněla „pardálím pachem" a právě tato vůně připomněla i po staletích hlavnímu hrdinovi, že se s touto bytostí už kdysi setkal. Využívá také zvláštního popisu barev a světel např. „Toto podivně svítící šero! Teď teprve mi bylo nápadné, že stanový pokoj byl bez oken, tudíž bez jakéhokoli pozorovatelného světelného ztroje" (Meyrink, 1927, 224s.)

V obou dílech je citelné, že autor je ovlivněn různými náboženstvími a duchovními tradicemi. Přestože jsou to díla tvořená dějem, nabízí čtenářům určitý návod k duchovnímu pokroku. K zamyšlení se nad sebou samými, nad svojí minulostí a pochopení svého současného stavu. Na konci románu Anděl západního okna je záměrně zdůrazněn postoj tehdejší společnosti k lidem, kteří se něčím vymykali běžnému způsobu života. To má zviditelnit absurditu takového postoje. Autor tím varuje před neautentičností, strnulostí a strojeným jednáním, které je naprosto běžné u většiny lidí.