HLAS TICHA

komentář K.Minařík (výňatek)

(Hlas ticha je výběrem z Knihy zlatých předpisů, z jednoho z oněch děl, která byla vložena do rukou žáku mystiky na Východě.)

Zlomek první

1. Tyto pokyny platí pro ty, kteří neznají nebezpečí nižších siddhi, čili psychických sil.

Mluví-li se o nižších psychických silách, nejde snad vždy o kouzelné síly, ale o psychická napětí, jejichž bezprostředními impulsy je člověk podněcován k tomu či onomu činu. Výraz magické síly proto musíme z evropského hlediska chápat jako neovladatelné psychické podněty; ty však člověk v sobi uložil sám svými zřeteli. Zřetele totiž znamenají vytváření vztahů a z nich vzniká napětí, které se vybíjí proti předmětům těchto vztahů nebo předmitum jim podobným. Tato velmi neutišená situace poivádí elovika vždycky do nesnází, pocházejících z rozlišných “nevyhnutelností”, které si sám připravil. Jóga se však stává živou a významnou teprve tehdy, když tato situace přestala. To je smysl slov textu, jenž tímto způsobem dává najevo, že počátek jógického školení vůbec je nutno vidět ve snaze o psychické překonání této situace. Ten, kdo chce být jogínem, musí především začít s takovou mentální a vědomou životosprávou, jaká ho vede ke zcela jiným zřetelům, než jaké měl dosud. Musí se zamířit k transcendentální oblasti, aby objektem jeho mysli a vědomí byly oblasti a věci nadsvětské a tím se konečně vymanil ze vztahu svitských, na níž si vždy stěžuje, mluví-li o životní strasti.

Výsledek úsilí o usmirniní zřetelů do transcendentna se posléze projeví vyvstáním štastných nadsvětských pocitů a to je vlastni stav, oznaeitelný za přípravu k józe.

2. Ten, kdo by chtěl slyšet hlas náda, “bezzvučný zvuk” a pochopit jej, ten se musí seznámit s povahou dhárany.

3 Dhárana je v tomto případi považována za soustředění mysli, jehož pomocí dosáhl člověk tak hlubokého psychického nebo mentálního utišení, že uslyší hlas náda. Tento hlas, duchovní ticho, je reakcí na tvůrčí přírodní i kosmické znění; to není běžně slyšitelné, i když jeho některé modifikace může člověk slyšet jak v určitém obvyklém tónu v uších, tak i přímo v přírodě. O tom se bude mluvit dále v textu. Nyní je nutno pouze poipomenout, že skutečným mentálním utišením, jehož bylo dosaženo soustředěním z vlastní vůle, bude “vnímáno ticho”; ticho je rušeno tvůrčím zněním a to se mění v tón, zesilující až do strašných úderů a praskotu. Jenom slyšení těchto průvodních zvuků může ten, kdo chce být jogínem, považovat za doklad pravého mentálního utišení. To znamená, že když se tyto zvuky nedostaví, nedosáhl vlastní mentálního soustředění, ale pouze upoutal pozornost, což se rovná meditaci nebo soustředění s určitou myšlenkou.

3.Když se žák stal lhostejným k předmětům smyslového vnímání, musí vyhledat krále těchto smyslu, tvůrce myšlenek, původce klamu.

Tímto králem je vlastni zřetel nebo názor. Upíná-li se k tvářnosti skutečna, podněcuje k určitému myšlení; takové myšlení modeluje schopnost prozření neboli vhled toho druhu, jakým bývají obdařeni světští dobře učlenění lidé. To znamená, že zajímá-li se človik jenom o zevní vzhled jevů, bude se jeho myšlení pohybovat jenom v této sféře; to je pravá příčina nevědomosti, jak ji chápe mystika, jóga nebo buddhismus. Chce-li člověk nabýt poznání, musí zamířit pozornost k tomu, jak se jev chová a nikoli k tomu, jak vypadá. To je ostatně psychologický moment, který působí na rozvoj inteligence, vzdělanosti a moudrosti. Kdo se zajímá o vzhled jevů, ten je vždy duševně zaostalejší, dokonce přesně v poměru ke zřetelům, usměrněným bud k povrchu, nebo k nitru věcí.

4. Mysl je velikým vrahem Skutečnosti.

5. Toho vraha necht žák usmrtí.

Mysl je síla nebo schopnost, která človiku, jenž ji neovládá, dovede představit jeho vlastní přesvědčení jako objektivní skutečnost. Člověk tak vlastně sám sobě buduje sít klamu, klamných přesvědčení a názoru, jimiž je sváděn na scestí v poznávání povahy skutečnosti.

Mysl je nutno usmrtit. Může být usmrcena vědomým soustředěním “s oporami”, což znamená soustředění na objekt, jímž je jisté místo v těle nebo představa umístěná v těle. Přitom je nezbytné udržovat bdělost na tak vysokém stupni, že si je při tomto soustředění cvičící člověk vědom sebe sama. Za těchto okolností mysl přestane putovat jak za dohledu denního vědomí, což se pokládá za vědomé myšlení, tak i podvědomí, což se pokládá za bloudění mysli. Přestane-li mysl putovat, přestane člověku předkládat jeho domněnky a přesvědčení jako objektivní pravdy a to je podmínkou k probuzení postřehovací moci, prorážející si cestu klamnými zdáními ke skutečnosti a pravdě.

6.Nebot: když se mu jeho vlastní podoba bude jevit neskutečnou jako při probuzení všechny ty tvary, jež vidí ve snech;

7. když již neuslyší ony mnohé zvuky, jen pak může rozpoznat ten Jediný vnitřní zvuk, jenž ničí zvuky zevní.

Je-li zastaveno mechanické myšlení silou mentálního soustředění s oporami a přivedeno až k výslednému jevu, jímž je jistý stupeo prozoení, ukáže se náhle, že až dosud viděné jevy jako např. příroda, lidé a živočichové jsou pouze masky zakrývající rozhodující psychickou skutečnost, která má často zcela jinou povahu než její maska. A zajímavé přitom je, že člověk, jenž dosáhl prozření, nenachází mezi jevy, které může právě pozorovat, “charaktery”, nýbrž spíše stroje, poháněné psychickými podněty jako např. vášněmi, vzruchy, rozličnými city a hlubokými pohnutkami . . . A čím lépe vidí, tím více zjištuje, že jevy jsou jen “prapory vlající ve větru niterných napětí, přiváděných k vybití schopností vlastního smyslového vnímání”.

Když člověk utichne (mentální) silou soustředění, pozná též, že se vymanil z lomozu, který vyvolává zrání, růst a vývoj organismů, tvůrčí dění a všechny počiny živoucích tvorů; to je znamení, že se skutečně propracoval do ticha. Toto ticho se mu stává životním prožitkem, jako mu až dosud byl životním prožitkem tento lomoz, postihující každou bytost i tvora, kteří se nevymanili z mechanického myšlení silou soustředění.

Postřehy, jejichž pomocí proniká člověk k poznání životní mechaniky, neukáží pouze to, že všechno živé je jen strojem uváděný v pohyb příslušnou pohonnou látkou, ale dokazují mu, že i on je takovým strojem. K těmto postřehům totiž dochází v psychickém přerodu a přitom se i on sám pozná jako bytí neskutečné, jelikož je oživováno příčinnými karmickými silami. U příznivých typů provádějících jógu je toto poznání počátkem úsilí, jehož pomocí si chtějí podmanit sebe samy; chtějí tak přestat být stroji a stát se bytostmi, to je jevy, které vládnou svému bytí svou vůlí.

Tím bud řečeno, že dalším cílem jógy je dovést člověka ke schopnosti nebo k síle, kterou by mohl sobě vládnout. Kdo to dovede, ten jisti v sobě nejprve udělá pořádek: potlačí nežádoucí duševní stavy a začne žít v dobrých stavech. - Kdo sobě vládne a žije jen v dobrých stavech, aniž se nechá dosud nezničenými bytostnými sklony přimět k tomu, aby porušil poíkaz neubližovat jiným tvorum a bytostem, ocitá se - a to bezprostoředně - v božských stavech a tím ovšem i v božských oblastech. To znamená, že sebevláda, kterou rozumíme podmanění si sebe sama až ke schopnosti žít ve chtěných dobrých stavech, pozvedá ihned člověka do nebe, jestliže dovede neuposlechnout eventuálních impulsů, aby komukoli ubližoval za účelem jakéhokoli vlastního prospěchu. A to je vlastní začátek jógy. Další výsledky se vymykají pochopení . . .

8. Jedině pak, nikoli dříve, opustí oblast asat, klamný svět, aby vstoupil do říše sat, oblasti pravdy.

Oblast asat je vlastní svět kolotavých existencí, věčného koloběhu zrozování a umírání, svět neklidu a klamů. Synonymum sansára podle sanskrtu a korwa v řeči tibetské.-| Kde končí oblast asat začíná oblast sat. Oblast sat obsahuje na nižších stupních sféry dévů, na nejvyšším stupni Světlo, jehož obdobu bychom mohli vidět ve bdění, které není opřeno o smyslové vjemy. Tedy ve “bdění o sobě”, což je též jas vědomí, kosmická prázdnota, která dala vzniknout kosmickým tělesum a všemu bytí ze svých vlastních schopností a sil.

9. Dříve než duše prohlédne, je nutno dosáhnout vnitřního souladu a tělesné oči se musí stát slepými k veškerému klamu.

Vidět duší je symbolický výraz pro vysoce vyvinutý intelekt, který jsem označil za schopnost prozření. -Aby mohl človik vidět svou duší, musí zničit mechaniku zrakového vnímání. Nevidět, jak lidé obvykle vidí a viděné vnímají, je psychická i mentální kázeň, jejíž bezprostřední ozvou je postřehování, pronikající tvářností věcí do hlubin jejich nitra. Nechce-li však člověk vidět ani jejich povrch ani jejich nitro, stane se schopným vidět Prázdnotu samého absolutna.

10. Dříve než duše počne slyšet, musí se obraz (človik) stát hluchým stejně k řevu jako k šepotu, stejně k hlasům troubících slonů jako k stříbrnému bzukotu zlaté svitlušky.

Člověk - obraz: zevní bytost, vnímající smysly. Tento človik musí zaměřit slyšení k opěrnému bodu pro soustředění, který muže být pouze "tichou oporou". Musí se mu v tomto smyslu věnovat do té míry, aby pořestal slyšet jak to, co v nim budí strach a co si muže vysvětlovat jako zlé předzvěsti, které se ho bezprostoedni týkají, tak i to, co je mu příjemné a vábí k přilnutí. Díky takovémuto utišení jistě dosáhne pravého bytostného utišení, které předchází slyšení "zvuku náda", zvuku tvůrčího ticha; to je v poměru k individuu konečné, takže jen předchází dalšímu tichu, symbolizujícímu "ticho pravého vykoupení".

11. Dříve než duše bude s to pochopit a se rozpomenout, musí být sjednocena s tichým mluvčím právě tak jako tvar, do něhož bude hlína uhnětena, je nejdříve spojen s myslí hrnčířovou.

12. Nebot jen tehdy duše uslyší a vzpomene si.

13. K vnitřnímu uchu potom promluví

Kdo dokáže ztichnout mentálně tak, že uslyší hlas náda, vytváří předpoklady, aby se v jeho bytosti z hlubin zapomnění opět vynořilo božské prožívání, které zaniklo mravní a psychickou degenerací lidstva. Jde tedy o pochopení a rozpomenutí se na zapomenuté božské prožívání, které přestože se nám v běžném případi vůbec nepřipomíná, v nás dříme, skryto v latentním stavu. Je v nás skryto v takové hloubce, že je třeba v tichu nemyšlení se tak soustředit, že takřka dospíváme k vědomé i duševní jednobodovosti; když dokážeme z bodu velikosti špendlíkového hrotu vytvořit pro vědomí a mysl spolehlivou oporu, tu konečně poskytneme božským stavum dost širokou cestu, aby se mohly dotknout našeho vědomí a připomenout se nám jako stavy našeho původu. Ale tato tradiční a spolehlivá cesta k rozvoji božského prožívání není jediná. K božskému prožívání lze dospět i přímým soustředěním na ticho, promítnuté vně bytosti jako prostor naplněný jistými kvalitami nebo prostor z těchto kvalit vytvořený. V tom případi je však tento stav cílem úsilí, kdežto tradiční postup vede k pochopení, že tento stav je pouze průchodní.

HLAS TICHA

 

Hlas ticha je v náboženské mluvě hlas boží. Z psychologického hlediska je to stav výkonné blaženosti, která se vyvinula z naprosté nezřetelnosti do embryonálního stavu; v něm se již může připomínat vědomí člověka jako srovnávací měřítko, vystupující samo sebou proti světskému stavu obecného člověka. Ale i když je Hlas ticha možno psychologicky i fyzikálni dobře odvodit, neznamená to ješti, že jde o jev, který je možno zařadit do obvyklých jevu a pak ho již nebrat v úvahu, protože momentálni není tak naléhavý jako jiné psychické jevy, které nás tíží a nutí řešit obecné problémy. Symbolizuje nebeskou poirozenost, kterou je nutno rozvinout, jestliže chceme překonat strasti provázející světský život a povznést se k žití harmonickému.
..atd..