DŽŇÁNAJÓGA

Stručná definice jógy a jejích systému:

Jóga je souborný název pro mentální úsilí, jehož účelem je uzpůsobit mysl a vědomí k tomu, aby si mohly zachovat svou obvyklou funkci, i když se sebeuvědomění přenese za tento svět, někam do světa transcendentního. Proto i při tomto úsilí má být zachováno v dokonalé evidenci všechno, co se může naskytnout při žití v tomto pozemském světě. Jóga je zvláštní, specifická psychologická nauka, která má tolik větví, kolik je druhů jóg. Každá jóga má svým specifickým způsobem člověka uzpůsobit k převedení mysli a vědomí do transcendentního světa.
Základními dvěma větvení jógy jsou rádžajóga a džňánajóga. Jen tyto dvě jógy představují naukové systémy, jež se zabývají mentálními manipulace. Ostatní jógy, především karmajóga a bhaktijóga, jen kategoricky přikazují, jak se člověk má chovat na úrovni mentálu. Hathajóga nic takového nepřikazuje, protože je pro své specifické cvičební postupy pokládána za přípravu k rádžajóze.
Vraťme se však k prvním dvěma jógám. Rádžajógu budeme definovat jako systém mentálního úsilí, jehož pomocí budeme shrnovat mentální energii, aby se zvýšila její intenzita. Jí se pak používá jako razantního mentálního agens, jehož pomocí se uvolní energie, kvality a substráty obsažené v různých orgánech, fyziologických a nervových gangliích. Těchto energií, kvalit a substrátů se pak používá k vyvolávání různých fenoménů, jež se pro prostě myslícího tvora mají pak vyvolávat ideje, jež přinutí mysl nazírat na svět jinými pojmy, než je o běžné. Přitom jsou tyto fenomény takového druhu, že mysl nepropadne do abstraktních funkcí.
Džňánajógu lze definovat jako systém mentálního úsilí, jehož pomocí se má rozdrolit zdánlivě kompaktní struktura viděného hmotného světa. Tímto způsobem má mysl proniknout oblastí hmotných jevů a uzpůsobit se k postřehnutí a uvědomění si skutečnosti zasvětské, již za těchto okolností poznává cosi, co stará fyzika znala jako „moře éteru“. Dochází k se k poznání,že jen v jeho intimních sousedství a vztazích existuje hmotný svět, jehož vlivy omezují psychiku jeho bytostí tak, že nejsou schopny vidět a vnímat víc ne právě „věci sféry hmotných jevů“. Proto jsou také přesvědčeny, že existuje jen jeden reálný svět, svět hmotný.
Karmajóga se nezabývá myslí v takové šíři jako radžajóga a džňanajóga. Žádá pouze, aby člověk překonal sobectví, to znamená, aby nepracoval po sebe, proto, že je uchvácen některým druhem činnosti jako svým koníčkem, nebo proto, že v pozadí jeho práce je pomyšlení na zisk. Místo toho má karmajogín svou mysl „zavinout“, čili ponořit se její pomocí při činnosti v sebe sama v pocitech spokojenosti nebo štěstí vyvolaných vůlí, čili bez podmiňujících okolností.
Bhaktijóga obsahuje jógu pouze v tom, že svým žácích požaduje, aby obrátili svou mysl jen jedním směrem, totiž k Bohu, ať už jako k Bohu v podobě příslušné kvality, tedy bez tvaru, nebo v podobě všestranné dokonalé bytosti s kosmickými rozměry. Tím se totiž mají navodit nadsvětské vjemy a mysl se má postupně pozměnit, aby už nebyla činná jen v primitivních pojmech, jak tomu bývá u světského člověka, ale má se uschopnit být činnou postupně až v rozměrech transcedentních..
V proměnách myšlení je v bhakti pomalá a musí se dít v mezích myšlení reálného, aby nedošlo k rozvoji myšlení nelogického, nezdravého. Bhaktovi může být Bůh představou bytostí nebo osobnosti, takže tím neopouští myšlení v trojrozměrných, čili věcných pojmech. Nebo mu může být kvalitou, čili jenom přece konkrétním, ale svou povahou nadsvětským, neboli nadrozměrným. Tím se k myšlení abstraktnímu v tom nejlepším slova smyslu.
Hathajóga je zpočátku jógou jen potud, že přikazuje, aby hathajogín upoutával mysl na základnu těla, na jeho spodek, který se při cvičení pozic sám připomíná. Tyto pozice však nemá žádný začátečník volit podle svého uvážení nebo libovůle. Opravdoví a zcela vyškolení mistři směru hatha vždy přikazují cvičit takové pozice, aby se jejich tlakem uvolněné energie a substráty ubíraly jen k jiným místům fyziologické soustav. Tam mají vyvolat oživení a potom mají jako druhotné vitální proudy budit mystický život, jehož účelem je dopracovat se robustních mystických jevů s účinkem, o němž jsem se zmínil v popisu rádžajógy. V mystickém pojetí bych řekl, se hathajóga chce prostými polohami těla, pozicemi, dovést člověka k mentálnímu soustředění s účinky rádžajogínovými. Proto je hathajóga pouze připravenou k rádžajóze.
To, co západní svět uvádí jako hathajógu, je přinejlepším na samém a dokonce velmi těsném okraji jógy; povětšinou je to jen tělocvik svého druhu. Tato jóga je v západním pojetí je vlastně zkreslováním smyslu slova jóga. Je to něco, co původní pojetí jógy jako naukového systému vyvrací až z kořenů, protože přinejlepším ji představuje jako nějaké kouzelnictví, přinejhorším jako bezcenný tělocvik, který sám vyvrací jemu připisovanému mu účinky. K tomu ještě mohu dodat, že stejně znehodnocující jako západně pojatá jóga je i jóga pojatá východně, asiatsky, jak ji prezentuje několik jejích středisek, pro něž jóga není nic než business. Všechny tyto jógické školy jsou vlastně hrobaři skvělého systému zvaného jóga, jehož základním cílem je poskytnout člověku mystické zkušenosti, z nichž by se vyvinul správný fyzikální názor na svět. Ten zase podmiňuje možnost správně pochopit stav zvaný vykoupení a též ho dosáhnout. Prostě: hathajóga není tělocvik ani kouzelnictví, ale jen přípravná škola jógy. Byla vytvořena proto, aby čélové byli uchráněni nebezpečí zcestí, jaké je utajeno v manipulacích s činností mysli u prostých duší, jež se chtějí jógou zabývat.

Tři světy

Má-li džňánajóga vysvětlit svou základní ideu, musí vymezit, co je vlastně svět skutečností. Jinak by nemohla vůbec mluvit o sansarickém a nirvanickém životě, o duševním otroctví jedince zevnímu světu a o jeho protějšku, o životě svobody též v poměru k tomuto světu.

Řekněme hned, že když vycházíme ze zcela prostých skutečností, musíme uznávat existenci tří světů, totiž hmotného, fyzikálního a světa vědomí; na úrovni animálního života pak světa fyzického, duševního a světa vědomí.

Z tohoto hlediska je fyzický svět souborem fyzikálních jevů, i když jej pojímáme v obdobě fyziologické soustavy bytí. V této soustavě se totiž uplatňují automatické funkce, tj. něco, co nepodléhá člověkově duševnosti. Dokonce byla vyslovena domněnka, že fyziologická soustava je faktorem základním, kdežto duševnost je modifikací členů a kvalit této soustavy.

Nebudeme dokazovat, že tomu je právě tak nebo jinak. Je totiž přece jisté, že v jevech animální přírody neexistuje ani duševnost sama o sobě, ani fyzickost sama o sobě, ani vědomí samo o sobě. Jisté však je to, že fyzická soustava je nositelem duševnosti a vědomí. Duševnost však svými produkty ukazuje na to, že v oblasti svých funkcí s tělem tak úzce nesplývá, že prostě v tomto smyslu duševnost není projevem hmoty, pokud jde o celkové bytí.

Bytosti žijí své osudy v duševnosti, alespoň když na skutečnosti života nazíráme ze širšího hlediska. Tělu se totiž může urvat noha nebo ruka, zničit jeho orgány nemocí nebo zraněním, může také zmrtvět tím, že se jeho funkce příliš narušily; to je vlastně vše, co je jeho osudem.

Jiné to však je s bytím duševním. Duševnost zprostředkuje citovému životu informace, které člověka rozradostňují nebo v něm vyvolávají utrpení a strasti různého druhu na dlouhý čas, ačkoli se mu už dávno nic fyzického neděje. Zřejmě je tu příčinou pouze duševní vztah člověka k v vnějšímu světu a nikoli přímé fyzické působení událostí. Tím se problém strastí přenáší především na duševní úroveň, která je úrovní energií a nikoli hmoty. To je důvod, proč se jóga zabývá oblastí duševních jevů, a to i když jde o jógu zdánlivě tak výhradně fyzickou jako je hathajóga.

Radžajóga uvedla na scénu duševnost člověka tím, že pomocí předepsaných manipulací s funkcemi mysli přinesla poznání moci duševnosti. Běžným lidem ji zakrývají jejich zaujatosti a předpojatosti, jež skutečnostní svět ducha činí fiktivním, smyšleným. Džňánajóga naproti tomu nechává robustní jevy duševnosti stranou a pomocí analyzující funkce mysli prostě fenomenální svět v jeho jednotlivých projevech identifikuje a posléze rozkládá v kategorie kvalit, jimiž fenomenální a tudíž duševní svět je.

Když osobní vědomí mocí analyzujícího pozorování pronikne "hustší oblastí" fenomenálního světa v podobě procesů uváděných do činností jednak vnitřními popudy, jednak tzv. vnitřními gravitačními vztahy orgánů fysis, ocitá se analytik ve sféře látky, již stará fyzika znala jako éter, východní nauky pak jako akášu. Pak již analytik snad docela samozřejmě rozloží všechnu přírodu jednak na prostředí fyzických jevů, jednak na účinné a výkonné energie, jsoucí v dosahu dosti dobře ovladatelné vůle živých tvorů. Tyto energie bývají konečně poznány jako druhý projev kosmického kontinua nebo jako druhé kosmické kontinuum, případně také jako svět jinak strukturovaný než svět hmotný a také mnohem tvárlivější a tvůrčím projevům vzdálenější než svět hmotný.

Nezdá se mi nutné, aby byl tento svět fyzikálně identifikován. Jsme na půdě jógické nauky, která sice musí tento druhý svět niterně identifikovat, ale protože sleduje výhradně jeho význam prožitkový, zabývá se jenom důsledky rozvoje jeho obsahů pro toho, kdo jej poznává na cestě svého života. V každém případě, ten kdo se už osvobodil od procesů světa hmotných jevů a složek, nachází svět energií jako sám v sobě ucelený, v němž lze jednotlivci žít jako ve světě jinak organizovaném, než je svět hmotný; proto jsou v něm i osudy odlišné než jaké se vyskytují ve světě hmotném.

Tento druhý svět vstupuje do vědomí, až když jogín pronikne analyzující mocí mysli světem hmotných tvarů a nepřestávajících procesů do prázdnoty za tímto světem. Protože v takovém případě nenajde pouhé nic, nýbrž prostředí, jehož vlastní látka, materie nebo prostě vehikulum se nepřetváří v kvanta nebo jevy, objeví takto jiný svět. Dobrá orientace dokonalá kázeň vnímání jej může identifikovat jen jako svět mystiků, svět transcendentní . Pomocí této orientace a kázně pozná jogín, že tento svět existuje až za čtyřrozměrným kontinuem. Tím se osobní poměry člověka mění, protože přešel vlastně do světa běžně úplně neznámého. Co z toho vzejde, musí prověřit zkušenost. Avšak je možno odpovědně doložit, že jde o zkušenosti opakovatelné. Mystičtí snílkové s neopakovatelnými vjemy jistě toto zásvětí nereprezentují.

Svět mystiků, který nazývám světem transcendentním, je příbuzný světu jevovému tím, že také vykazuje energii, ale neexistují v něm tendence k přetváření jeho energetického potenciálu v hmotné jevy a útvary. Permanentní a už samočinná analýza mentálu proto nevytváří podmínky ani k tomu, aby si mystik dovolil nechat své bytí resorbovat v energetické substanci nebo faktoru tohoto druhého světa

Právě to, že je obsah tohoto druhého světa pozorovatelný a tedy poznatelný postupují mudrci k realizaci kvality, jež je schopni tento druhý svět pozorovat. Tato kvalita je v animální přírodě vědomím, v kosmu prostorem s téměř nulovým potenciálem. Je pak tedy vlastně prázdnotou, v níž jogín vlastně nenachází nic, co by ho varovalo před potlačením svého vědomí jakožto příslušné funkce bytí.

Potlačení kvality bytí, která je vědomím, je v jiném pojetí uskutečněním nirvány, stavu, v němž sansarická individualita hyne. To je za této situace velmi dobře přijatelné. I nejpečlivější zkoumání vede totiž ke zjištění, že jde o prázdnotu, která absorbované individuum žádným způsobem nevrací zpět ani do "druhého světa", světa sil, ani do "světa prvního", svět stále se měnících, smysly identifikovatelných útvarů;jejich rozplynutí a tedy zdánlivý zánik není nikdy konečný, je jen dočasný. Zánik bytí na této první úrovni je jen útlum aktivity vědomí, přivoděný ve světě tvorů smrtí. Pak se však toto vědomí opět rozvine a to je oním sansárem s poznatelným vracením se zaniklých tvorů do života, tvorů mající vůli být a žit. Vůli být a žit připisují duchovní nauky působení nevědomosti, která je pravou příčinou reinkarnace tvorů.

Takto tedy existují tři světy v sebe pevně vetkané a přitom sobě navzájem skryté. Svět útvarů, blízký svou povahou mrtvé hmotě;svět napětí a energie, jehož oba hlavní faktory poskytují této kvazimrtvé hmotě pohyb, který je v animální oblasti tím, co poznáváme jako život; a svět "prázdnoty", která je ve tvorech vědomím, kdežto v kosmu "polem", na jehož zdech se promítají hmotné i fyzikální skutečnosti, ba dokonce i prázdnota. V jiném smyslu pak představují tyto tři světy ve světě tvoru: za a) jejich těla, b) jejich permanentně činnou duševnost, c) jejich vědomí. Ve světě přírodních útvarů: a)hmotné jevy, b) energii gravitační a jiné síly, c) prázdnotu, která je vědomím  a umožňuje obě předchozí skutečnosti více nebo méně dokonale identifikovat.

 

Makrosvět džňány

Prvek bytí, jejž džňánajogín objeví precizním sledováním a analyzováním všech složek svého vlastního bytí, prvek, který se nezúčastňuje na změnách, na nichž se tyto složky zúčastňují, není možno ve vyšší fázi precizní analýzy poznat jako prvek náležející vlastnímu bytí.Jeví se spíš jako samostatné kontiunuum odlišné od od "přírodních jevů" jako éter staré fyziky nebo také jako akáša indické duchovědné filozofie. To znamená, že "všechno stvoření v něm plave" nebo je v něm obsaženo, aniž se s ním mísí. Jen zpočátku se stává, že v něm jogín vidí své druhé vyšší já. Když se však už dalším rozvíjením analýzy po všem lépe rozhlédne, tento klam přestává. Zůstává jen fakt, že objevil nový svět, který je utajen ve světě stále procesujících jevů a který je mu utajen, dokud je jeho pozorovaní sníženo neklidem mysli. Taková mysl je neustále strhávána dynamikou těchto procesů, a proto není disponována  k tomu, aby jeho existenci zjistila.

Když však džňajogín tento neprocesující prvek objeví a když pak zjistí, že i on sám je něčím jiným než tento prvek, protože se stále uvědomuje jako bytost vybavená nemizícím jástvím, začne náhle chápat, že musí změnit také ideu své spásy. Zjištuje velmi přesně, že jeho vlastní osobnost je jen krystalickým případem ve všeobecném tvůrčím procesu, který už poznáním "druhého kontinua" svědčí o její nestálosti a předurčenosti k zániku. Z toho jasně vyplývá, že idea spásy musí být rozvinuta tak, aby šlo o vzbuzení permanentních tendencí bytí a jeho vědomí k prázdnotě, jsoucí až za oním druhým kontinuem.

 To je jistě nový druh nazírání jedince na sebe sama a svět. Duchovní úsilí se začlenuje do grandiozního tvůrčího kosmického dění, jehož prvním z další stupňů je naučit se dobře orientovat ve vztazích ke kvalitě tohoto druhého kontinua. Tyto vztahy se musí stát tak úzkými, až jogín objeví, že se ocitl na platformě uvědomělého bytí, jež právě z této nové platformy najde stvoření jako vnitrní obsah svého uvědomění.

Mluvím však o platformě, na níž se manifestuje bytí prostoupené uvědoměním. Proto když už člověk vnikne do tohoto kontiuua, není správné, aby si myslil, že je to jeho vyšší já, i když tím vzniká možnost vidět svět hmotných jevů jako svět od jeho vlastního i vyššího já odlišný, vnější. Když totiž člověk setrvává dále v sebeuvědomování, které v první fázi duchovního úsilí tohoto druhu přispělo k odlišení já od světa hmotných tvarů, odliší sebe sama i od tohoto druhého kontiuua. Pak je bude identifikovat jako kontinuum obsahující kontinuum hmotné, kdežto on sám se uvědomí v kontinuu třetím, jímž je svět představující jeho vědomí nebo odpovídající jeho kvalitě.

Z platformy tohoto třetího kontinua vypadá svět zvaný druhé kontinuum úplně jinak než svět hmotných jevů. Zejména prostorčas se chová podivně, nebot skrývá celý svět hmotných jevů v dimenzi dobře obsáhnutelné fyzickým zrakem a snadno dosažitelné nohama i rukama bytí od jednoho konce k druhému. Jeho obsahem jsou všechny hvězdné systémy i galaxie a vědomí jogína, který bytuje na této platformě, je dobře vnímá jako své vnitřní objekty.

Sebeuvědomování  má tedy na této platformě také jiné rozměry než dosud. Když tedy jogín myslí na sebe nebo o sobě medituje s dobrým uvědoměním si sama sebe, je už zcela mimo své vlastní osobní bytí, v rozměrech nadkosmických . Proto se konečně jeho mechanické zapojení na vnější, hmotný svět, jež je podmíněné jeho buněčným příbuzenstvím s celým světem, začne rušit; přirozeným stavem vědomí jogína, jenž dosáhl až tohoto stavu, je vlastně celý tzv. vnitřní vesmír, ono druhé kontinuum, ono pole celého světa jevů.

Svámí Vivekánanda v komentářích k Pataňdžaliho "aforismům o jógu" říká, že mysl takto se soustředujícího jogína není omezena ničím od atomu až po nekonečno. Tím, co bylo v předchozím řečeno, se Vivekánandův komentář vysvětluje. Právě proto, že se jogín analytickým sebepozorováním propracoval k poznání onoho druhého kontinua, světa dynamizované energie, která nepřechází v jevy, přenesl vědomí na jeho vlastní kvalitativní úroveň, takže své bytí poznal jako jev odpovídající kvalitě druhého kontinua. Tím jeho mysl přestala být omezena čímkoli od atomu až po nekonečno.

Ježto však vědomí ideou vlastního já u takto vyspělého jogína abstrahuje i od tohoto druhého kontinua a sebe od něho izoluje, nachází konečně džňánajogín třetí kontinuum, svět svého vědomí jako kvalitu vědomí. Na této úrovní už jogín nemůže sebe od třetího kontinua diferencovat. I když jeho vědomí zujímá specifické stavy, vždy se to týká celé oblasti jeho sebeuvědomění a tedy onoho třetího kontinua. Může tedy sebeuvědomění pouze posouvat k druhému nebo prvnímu kontinuu, ale nemůže sebe od třetího kontinua, od vědomí, odloučit ani za ním jakožto za třetím kontinuem najít další dimenzi. Může však pomocí dotyků s svého vědomí s druhým a prvním kontinuem dospět k specifickému poznání, což znamená, že může získávat vědění o zevním světě různých úrovní

Toto vědění je stejně potěšující, jako když běžný člověk "ochutnává" smyslový svět svým pociťováním. Proto ti, kdo dosáhli vysokého stupně moudrosti, klasifikovatelné jako poznání bezúčelnosti veškerých změn, jimiž je "ochutnáváni" světských, nebeských nebo i pekelných stavů, přestávají mít zájem na změnách stále vlnící jejich vlastní mysli. Pak konečně je vzbuzen zájem o to, aby těmto změnám zabránil pomocí tzv. zastavení duševní činnosti. Když těmto změnám zabrání, pak se jejich mysl zastaví a jejich vědomí spočine samo v sobě, tj. ve své vlastní kvalitě. To je vlastně realizací stavu nirvány, již Buddha chválí jako "zvoucí", "vábivou". atd.

Poznání,které vrcholí v přenosu mysli do kvality vědomí, tj. v realizaci kvality vědomí, nepřichází náhle. Nejdříve musí být poznána povaha zevního světa, jejž jsou schopny identifikovat smysly, totiž zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Musí být poznána jako věčný příliv a odliv nebo vlnobití vyhraněných pojmů, jež jsou věrnou reprodukcí hmotných a silových jevů, jak je vidíme přírodě. Pak, když mysl pozná, že mimo toto vlnobití, v jeho pozadí, existuje dynamismu plný prostor jako dimenze potenciálně tvůrčí nebo jen jako energetická ne nepodobná statické elektrické energii (svět to sice vzhledem k smyslovým jevů prázdný, ale jinak přece je skutečností, protože je potenciálně silový), přesune se tato mysl na úroveň  tvůrčích zázraků. Musí totiž konstatovat, že tam kde nebylo nic, vzcházejí ideje jako předobrazy nebeských  i kvalitativně jiných skutečností. Tento svět je totiž věčně mladý. Pouze jasnozrak v něm identifikuje jevy jakoby utkané z nesmírně jemných pavučin, jevy, které však vždy zmizí očím a jejichž struktura zhrubne, jakmile mysl začne prostřednictvím zraku hledat věci viditelné jen běžně, věci smyslové.

Za těchto okolností se prožitky vědomí a mysli ocitly ve světě vytržení a nadšení, jež by nikdy nemuseli končit, kdyby se tyto duševní schopnosti už nikdy nedotkly jevů země ani za účelem jejich prostého vnímání. Jen proto se duchovně dost vyspělým jogínům zdá tato sféra kosmu, ono druhé kontinuum, nespolehlivým obydlím pro jejich sebevědomí. A pak už jim svítá, že osvobozování zvané spása je možné pouze únikem nebo vzdáním se i tohoto věčně mladého světa, v němž se běžní lidé orientují a komunikují s jeho obsahy především prostřednictvím citu. Poznávají, že pocitová vzdutí i v nespočetných nuancích nadsvětského charakteru jsou také jen uzavřený svět, z něhož není pro vědomí úniku. To teprve vede k pochopení, že "prázdnota vědomí" je světem oběma předchozím nadřazeným třetím kosmickým kontinuem, i když existuje jak za jevy smyslového světa, tak i světa pocitového v celé jeho šíři.

Pak je už člověk schopen uspokojit se tím, že se uvědomuje ve světě, v němž pro něho neexistují žádné diferencované vnější skutečnosti. Začíná být schopen zakončit pouť inkarnacemi, existující jenom v něm samém, a setrvávat v nekonečném rozpětí svého vědomí až do okamžiku jeho zániku a tím též i zániku jeho zdánlivě výlučné, avšak procesující inkarnace.

Praxe džňány

I když "pochod k duchovní svobodě", k spáse, probíhá obrovitými rozměry makrosvěta, přece je začátek džňánajogického úsilí jednoduchý. Proto může tuto cestu nastoupit každý prostý člověk. Jeho intelekt se později rozvine do té míry, že mu orientace v makrosvětě nebude činit žádné obtíže. Není třeba, aby studoval teorii makroprostoru, ba ani prostoru, fyzikálních dimenzí, což se tak snadno zvrhá v tvoření představ neodpovídajících skutečnosti. Musí jen pozorovat sama sebe a tak nalézt tyto prostory ve svém bytí, kde skutečně jsou , když to člověk pro své stále extravertní zaměření pozornosti nedokáže na základě svých stále se opakujících zkušeností přiznat a pochopit.

Začátek "pochodu k duchovní svobodě" je v džňánajóze stejný jako v buddhismu: pozorování těla. Tím se má mysl zbavit těkavosti a získat dokonalou stabilitu, již mysl nemá nikdy, jel-li orientována do zevního světa a na veliké množství jeho jednotlivých jevů. Aby však z pozorování těla nevešlo zúžení vědomí, netýká se pozorování jen těla jako prostého a stabilního útvaru. Přičleňuje se k němu i pozorování všech jeho úkonů a později i změn, k nimž dochází na duševní úrovni.

Dokud se mysl neustálí, dokud nepřestane být těkavá, je nutno se věnovat pouze pozorování tvaru těla, a to nikoli jen pomocí zraku, nýbrž i mysli a vědomí. Tělo má být myslí a vědomím jakoby ohmatáváno, takže jeho tvar za těchto okolností z vědomí nezmizí. Když však je mysl už klidná a dobře upoutaná na jednu věc, jen na vlastní tělo pozorovatele, musí se pozornost věnovat i úkonům těla. Má se zjištovat, co tělo právě dělá, ať je v klidu , nebo v pohybu.

Když to člověk dobře a stále zjištuje, má své pozorování rozšířit též na psychickou činnost. Má zjištovat, co dělají jeho city, myšlenky i duševní stavy. Když už se daří i to , má vědomí adekvátní šíři, základnu pozorování. Tato základna má být stále zachována a rozšiřována. A protože bytost na tuto šíři reaguje s odporem - je to spojeno s námahou - přidružuje se extenzitě pozorování též intenzita.

 Dlouhodobé úsilí o co nejširší uvědomování si těla a všech jeho funkcí, i duševních , vede k vystupňování intenzity tohoto pozorování a uvědomování, které se tím samovolně mění v soustřeďování. Tím konečně džňánajogín získává dokonalou platformu pro soustřeďování, jaké má na zřeteli jóga. Takovým soustřeďováním se jogín osvobozuje od těla, stává se schopným myslit i v jiných dimenzích než v těch, v nichž existují tvary, jevy. A intenzita pozorování nebo soustředování při zachovávání tohoto postupu vzrůstá stále, až se jednou zcela vyprostí  z oblasti tvarů a džňánin bude schopen myslit v rozměrech nadsvětských, transcendentních, pokud považujeme svět jenom za soubor smyslových jevů.

Pozorování nebo soustřeďování se tímto výsledkem kvalitativně mění. I prostý člověk usilující o jógu intelektuálně vyspěje, takže už bude schopen nadále se soustředovat v týchž širokých dimenzích , v nichž se má vždy soustředovat pravý džnánin. Mysl takto vyspělého jogína už nebude upadat do myšlení, jež je schopno pohybovat se pouze mezi tvary smyslového světa, ale bude se moci rozpínat nad všechny jeho hranice, dokonce projeví schopnost abstrahovat od těchto tvarů a soustředovat mysl na nich nezávisle. A to už je soustředění na svět jevů jako na předměty, s nimiž se já jogína neztožňuje.

Když jogín takto překoná zevní svět, dospěje k poznání jeho pomíjivosti a nestálosti, k poznání o trvalé změně všech jeho jevů i celé jeho struktury. Pozná, že taková je jeho pravá přirozenost. Pak už se mu místo tohoto světa začne ve vědomí svět druhý, druhé kontinuum, jež je vždy poznáváno jako druhý, transcendentní svět.

Povaha "látky" tohoto druhého světa, totiž nepřetvářet se v jevy, vyvolává ideu o tom, že jde o existenci světa tvarovému nadřazeného, zejména proto, že duševní kontakty s ním už nezpůsobují zužování názorů, jakým se mysl stává schopnou pohybovat je  v úzkém kruhu, tj. od jedné smyslové věci ke druhé. Naopak, vnímá-li člověk tento druhý svět, jeho sebevědomí se rozlétá do nekonečných prostorů. Za tohoto stavu poznává, jak malý a klamavý je svět jevů. Klamné jsou jeho existence, obsahy i vzdálenosti v něm existující. Když vědomí přejde na bázi tohoto druhého světa, přesouvá se vlastně na úroveň, v níž je vlastně obsažen všechen svět hmotných jevů.

Když však vědomí už sídlí na této nové, vyšší a jevovému světu nadřazené úrovni, může jeho majitele již znepokojovat jen skutečnost, že ji lze identifikovat jenom jako svět sil, a proto jevů potenciálně tvůrčích. Tím vzniká idea o vysokém významu stavu klidu a ticha, kterýžto stav je poznán též i jako oblast, jako třetí kosmické kontinuum, v němž pokojná mysl může najít svůj věčný klid, své utišení životní žízně, stav své spásy, podmíněné ztotožněním osobního vědomí s tichem netvůrčího absolutna

U této práce, u  tohoto druhu duchovního úsilí však je nutno dbát na jeho důsledky. Pozorování těla, jeho tvaru se musí dít od jeho spodních distálních částí, od dolních končetin. To proto, aby stoupající intenzita této vlastně extensivní koncentrace přivodila obrat v proudění uvolňujících se energií těla. Obvykle totiž uvolňující se energie těla pro permanentní duševní zaujetí zevním světem proudí dolů, od hlavy k nohám, což činí bytost příslušnicí "světa smrti". jakmile však pevné a trvalé uvědomování si nejspodnějších částí těla, nohou, tento tok energie obrátí vzhůru od nohou k hlavě, poznává už člověk, že dospěl k obnovování fyzické energie, k pocitům, že "říši smrti" unikl. Že při tom taky fyzicky zemře? Běžný člověk propadá do nicoty často dávno před svou fyzickou smrtí..Umírá jsa ještě živ. To bývá patrno především na jeho duševním úpadku. Ten však, kdo natrvalo obrátil proudění fyzické energie od nohou k hlavě, má vždy dost energie a svěží mysl. Vystupuje v něm jistota, že pro něho samého smrt neexistuje. To je dobrodiní plynoucí z provádění praktické jógy, jež každý jedinec dovede dobře ocenit především proto, že vědomí nicoty z jeho mysli mizí nebo se v ní vůbec neobjeví.

Vysvětlení

V této práci se čtenář dozvěděl. že existují tři kontinua jako jevy samostatné, na sobě nezávislé. To se bude jevit v odboru k tvrzením v jiných pracích, že vše je jednotou. Esence, substance i tvary. Jenže toto tvrzení je uváděno z hlediska "prázdnoty kosmu", tedy z hlediska začátku nebo vzniku tvorby. Z této prázdnoty je patrné, že všechno je prázdnotou a vizuálně pak jenom mrakem, jehož původ se zdá být v momentě, kdy se to, co nazývám absolutnem, v sobě zavlnilo a tím dalo vzniknout diferenciaci, která se už sama projevila jako ony substance a tvary.

My však mluvíme o rozvíjejícím poznávání, jež se získává prací džňány. Z tohoto hlediska by se dalo říci, že při návratu jevů do prázdnoty vnitřním vývojem, který je dokumentován zbavováním se vědomí diferencovaných pojmů a tím konečně vyhraněných jevů vůbec, bytost vše analyzující vždy náhle opouští jedno kontinuum, aby vstoupila svým sebeuvědomění do kontinua druhého. když konečně vyloučí i pojem energie i potenciální a sil a přejde prostě do prázdnoty, poznávané především jako vědomí, tj. do kontinua třetího.

Na úrovni bytí není tedy tvar nikdy energií ani energie bezmeznou prázdnotou, ale jsou to jevy z kvalit těchto tří složené, a v úzké koordinaci spolupracující. Osobní vědomí má v této souhře tu vlastnost, že může sídlit buď ve složkách odpovídajících světu tvarů, nebo v oblasti energií a sil, nebo se může sloučit s prázdnotou absolutna a přetvořit se ve vědomí kosmické, ve vševědomí.

Ve světě tvarů setrvává vědomí všech primitivních tvorů. I lidé, kteří setrvávají svými zájmy pouze na úrovni hmoty, neboť zcela podléhají chuti, tj. touze po smyslových prožitcích, patří do kategorie tvorů primitivních. Proto také věří jen v existenci jednoho světa, hmotného.

Byly však doby, kdy se ještě hmota vyvíjela do tvarů příslušné hutnosti. Tehdy existovaly bytosti se subtilními těly utvořenými jakoby z průzračné a nehmotné látky. Tehdy byl tento náš svět ještě na úrovni vývoje, která jej učinila nehmatným a pro naše nynější postřehy prostě astrálním. A tento svět lze dosud najít na cestě návratu vědomí k nediferencujícím projevům. A protože se na úrovni. A protože se na úrovni sebeuvědomění může živá bytost v tomto světě ocitnou pouze jakýmsi náhlým přesmyknutím z hmotných pojmů do pojmů silových můžeme soudit, že kontinuum jevů je zcela odděleno od kontinua sil a energií potenciálně tvůrčích.

A zase: teprve když se vědomí zbaví pojetí energetického skutečna, teprve potom se v něm rozvine prázdnota, která není-li diferencována ani podružným uvědoměním si sebe sama nebo bytí - ukáže se být prázdnotou absolutna. Tu tedy je opět ostrá dělící čára mezi kontinuem energie a sil, potenciálně tvůrčích to faktorů, a kontinuem prázdnoty, kontinuem vědomí a absolutna, jež jsou faktory totožnými, jakmile poslední záblesk osobního sebeuvědomování zhasne.

Teprve přesunem osobního vědomí v absolutno a jejich vzájemným sloučením bude poznán celý vesmír od tvaru až o vědomí jako jednota, jako absolutno samo, jako prázdnota, v níž jsou jevy pouze zvláštním případem této veliké kosmické prázdnoty. A tu teprve zřejmé, že esence, substance a tvary jsou koreláty, jak jsem řekl kdesi jinde.

Závěr

Velkolepost jógové osvobozovací empirie je tedy zřejmá. Operace se stavy vědomí umožňují překonat ono úzké duševní sevření sebe si vědomého tvora, člověka, od mezí vyhrazených dosahům jeho smyslového vnímání a mysli schopné pohybovat se pouze od jedné hmotné věci ke druhé, tedy v prostoru, jehož omezenost zřejmě dokazuje její nevědomost. Ale úzkoprsý kritik této empirie si asi bude myslit, že dosah operací se stavy vědomí, jež může být bud plna vyhraněných pojmů z oblastí "skutečna", nebo také otevřeno nekonečné prázdnotě, nemůže být tak významný, aby tím byla odstraněna nevědomost. Jenže jsou "hlavy otevřené" a "hlavy zavřené". Hlavy jsou zavřené vždycky, když vědomí zafixovaná na jeden nebo několik výhradních zevních jevů nebo věcí. Otevřené pak jsou, když jsou vědomí a mysl schopny rozhlížet se ve stavu optimismu po širých prostorech "nadsvěta", nekonečného vesmírného prostoru.

Tak málo tedy stačí k rozbití krunýře nevědomosti a na uvolnění ducha a tím také k jeho uschopnění chápat a poznávat. Stačí tak málo, ale přece je to mnoho. Pouta setrvačnosti myslit "od věci k věci" jsou tak mocná, že si člověk nese s sebou stále jako svůj zvyk myšlení téhož druhu, pokud mu je nezničí zkrušující životní zkušenosti

Džňánajóga tento krunýř na těle myšlení rozbíjí prostě, tím, že myšlení v úzkých mezích metodicky překovává právě stupňující se extenzitou uvědomělého vnímání. To je ovšem půda lidem obecně zcela neznámá. Převládá tedy přesvědčení, že nevědomost může být odstraněna pouze vpravováním  co největšího množství knižních vědomostí do hlavy. Právě pro toto přesvědčení je metoda džňány běžně nepochopitelná. Lidé nevědí a nechtějí uznat, že může existovat ještě jiná osvěcující empirie než ona vědecká, při níž často duševní chudák, člověk vědec, poklepává svým fyzickým kladívkem nebo duševním kladívkem na věci, aby se tím ujistil co je a co není skutečné

Takové vědecké zkoumání neosvobozuje. Opatřuje člověku vědomosti v technických oborech, ale jeho mysl zůstává dál omezená, schopná pohybovat se jen v rámci existujících věcí. Přitom je naprosto jasné, že se štěstí neskrývá ani v těchto vědeckých poznatcích ani v obohacení mysli precizními vědeckými vědomostmi. Je však dosažitelné jen v možnostech rozletu ducha nespoutaného ničím, od těchto vědomostí až po elementární vyžívání se ve věcech , jež mohou smyslově těšit

Je v tom ve všem osten omezení mysli a ducha, jež se neuspokojí ničím ze sféry diferencovaných jevů, leda jen na krátký čas. Když však člověk použitím džnánajógy neviditelné hradby diferencujících momentů v uvědomování zcela rozbije, pak v něm vzejde až do té doby zcela mu neznámý pocit svobody a tím i niterného štěstí, nepodmíněného ničím zevním. Objektivně vzato k přechodu z vnitřní tísně k volnosti je tedy třeba učinit jen málo. Je třeba zrušit tu věčnou náplň vědomí, již tvoří předměty zevního světa, a dosadit místo ní prázdnotu mysli.

Této metodě těžko věří vitální člověk, zaslepený lpěním na smyslovém prožívání. Vidí plnost svého života pouze v zavalení svého života pouze vyhraněnými problémy, neboť stavy jeho vyprázdnění nezná. Teprve když je celá jeho bytost prosáklá dozníváním těchto vyhraněných prolémů, což je v jiném  smyslu znamením naplnění životními zkušenostmi, karmickou zralostí, rád zamění tuto problematickou plnost vědomí za jeho prázdnotu. To je uskutečněním ideálu džňánajógy. A abstrakce vědomí od jakýchkoli náplní vědomí je onou džňánajógickou kázní, při níž se subjekt stává pozorovatelem objektu, za nějž džňánajóga považuje veškerou procesující bytnost. A to už je cesta džňánajógy, vývojová cesta k vnitřní nebo duchovní očistě, k osvícení a svobodě.

Jenom pozorováním a analýzou bytosti, která je souborem procesů rozličné povahy, především energetickým potenciálů a kvant, bude tato bytnost překonána poznávacím aktem, že je tento proces umístěn v tom tzv. druhém kontinuu, jež je sice v jakémsi vztahu ke kontinuu prvnímu, ke kontinuu procesů, ale zůstává jím nedotčeno, tj. zůstává ve stavu netvůrčím. V tomto kontinuu nacházejí svůj domov ti, kdo si je uvědomili prostřednictvím vnímání a poznávají je pak jako oblast, v níž je hmotný vesmír pouze obsažen jako jeho vnitřní objekt.

Toto zjištění u člověka zvrátí jeho světový názor. Místo, aby si uvědomoval, že je nepatrným subjektem v gravitačním světě jevů, jak je to běžně správné, poznává se také jako obyvatel tohoto nezměrného kontinua, absolutna, v němž vše je, ale pouze jako jeho vnitřní obsah, který vůbec neruší jeho základní vnitřní poměry, totiž jeho stav a ničím nedotknutelný rozsah. Právě vzhledem k těmto vztahům může džňánajogín, jenž překonal moc procesující přírody, světa tvarů, stav absolutna prožít. V něm se dočká zhasnutí životní žízně, což je předpokladem ničím nerušeného zániku jeho vlnícího se, sansárického , strastného bytí.

Co bude potom?

V buddhismu se mluví o pošetilci, jenž trpí bolestí zubu a touží zaměnit ji za slast, která má být odměnou za právě prožívanou strast. Jde tedy ke kouzelníkovi, který mu slastný stav na čas vyvolá. Tento stav však netrvá dlouho, protože bolest zubu měla konkrétní příčinu. Ve snaze zbavit se této bolesti jde konečně jako rozumný člověk k lékaři, který mu zub ošetří a vyléčí nebo vytrhne a podotkne, že to sice k přeměně bolesti v pocit rozkoše vevede, ale zbude prostě pocit bezbolestný.

Když zhasne životní žízeň, nemění se také osudové trápení v prožívání smyslového štěstí. Co však zbude, je stav nesansírický nebo nirvánický. Ani trápení ani nerozumné a pomíjivé tzv. štěstí, štěstí smyslové.

zdroj: K.Minařík, Drahokamy 2


7.4.2003