TAO-TE-ŤING

Lao-c'

Úvod

Osobnost zakladatele taoismu - Lao-c' neboli Starého mistra - bývá často zpochybňována. Žil pravděpodobně v 5.století př.Kr. Čínský historik S'-ma Čchien (cca 145-86 př.Kr.) o něm píše:

"Lao-c' pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, v lenním státě Čou. Jeho rodné jméno bylo Li, mužské jméno Po-jang a čestný posmrtný titul Tan. Původně byl historikem státního archívu v Čou. Kchung-c' (Konfucius) byl údajně jeho starším současníkem. Podle tradice se prý Kchung jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c' otázal na ceremoniál. Lao-c' mu řekl: 'Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a zanechali nám jen slova'. A dále pravil: 'Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se, nenalezne-li ji, odejde a zanechá po sobě jen plevel. Dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by jeho domu hrozila bída, urozený a ctnostný muž se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých přání, svých povrchních gest a ctižádostivých plántů'."

Lao-c' je považován za autora nejvýznamnějšfho taoistického kánonu Tao-te-ťing (Kniha o Tao a ctnosťi); jeho nejvýznamnějšími následovníky jsou Čuang-c'. (občanským jménem Čuang Čou, žil v létech 350-275 př.Kr.) a Lie-c' (žil údajně ve 4.století př.Kr), kteří. svými traktáty přispěli k dalšímu rozvoji taoistické filosofie.

Zajímavé je, že již Čchun-čchiou (Anály jara a podzimu) a Sün-c' (365-230 př.Kr.) - přestože nepřikládají zvláštní váhu dílům jako Kuei-ku-c' nebo Cho-kuan-c' - cení si vysoce knihy Tao-te-ťing, a Lao-c' zařazují mezi nejvýznamnější filosofy. Ačkoliv jeho kniha připomíná filosofickou báseň, není řazena mezi poezii (sbírky básní jsou v čínské literatuře označovány výrazem ši, nikoli ťing).

Mistrovské dílo Lao-c' není zobrazením abstraktního myšlení, je to druh myšlení, jenž představuje protipól logiky. Tao jepojmem neporovnatelným s evropskou představou božstva; je to pojmově nepostižitelný absolutní princip, jímž se řídí bytí, a tím i svět. Hlavní myšlenkou jeho spisu je, jak může malý stát a malý člověk přežít ve světě vražedných, soupeřících mocností. Je to snaha nalézt skutečný princip věcí, jenž dává šanciuniknout nebezpečí, a autor nalézá dva hlavní koncepty; Cesta, kterou kráčí mudrc, a Síla v něm, která mu pomáhá po této Cestě kráčet.

Již v úvodním verši se dozvídáme, že nelze tuto Cestu nijak formulovat: jakmile se o to pokusíme, Cesta zmizí.

Lao-c' říká, že tato Cesta nemůže být vyjádřena žádnými slovy: "Vědoucí nemluví, mluvící neví!". V hledání Jednoho za mnohým, stejně jako stálého za proměnlivým, používá Lao-c' pojmů, jež jsou blízká našemu myšleni. Je zde ovšem jedna odlišnost od západního myšleni. Čínský myslitel si nepředstavuje Jedno a Stálé - jako Bytí či Realitu, jež se neprojevuje přímo, nýbrž je ukryta za závojem.

V klasické čínštině jsou výrazy ju ('zde je') a wu ('zde není') používány výlučně ve vztahu ke konkrétní věci. Čínský jazyk nepoužívá jeden ze základních filosofických pojmů existenciální sloveso "být" ve smyslu kopulativním. V západní filosofii má věc bytí, které zahrnuje jak existenci, tak podstatu věci. Z tohoto hlediska můžeme pochopit, proč je v čínštině upřednostňováno slovo CESTA.

Tam, kde my dáváme přednost přemýšlení o absolutní Realitě (protože naše filosofie pátrá po smyslu bytí, realitě, pravdě atd.), Číňan si položí otázku: "Kde je cesta?". Čínský myslitel chce vědět, jak žít, jak zharmonizovat sebe se společností, a společnost s celým vesmírem.

Pro zničení hranic, jež nás obklopují,je nejdůležitější, abychom se pohybovali v tomtéž proudu s nebem a zemí, podle jejich přirozených cyklů. Taoismus usiluje nalézti harmonii, a ta leží uprostřed protikladů - Jín a Jang.

Jang představuje mužský princip; zároveň i teplo, sílu, velikost, pohyb (aktivitu).

Jin je ženský princip, ale také chlad, prázdnota, malost, slabost, nehybnost (pasivnost).

Lao-c' ve svém výkladu strategie pro slabého neustále nabádá k upřednostňování pasivního, ženského principu Jin. Váží si povolnosti: "Když je člověk živ, je ohebný; jakmile zemře, ztuhne" nebo: "Slabší vždy nakonec může silnějšího přemoci, tak, jako žena muže svojí poddajností." Taoistická Cesta bývá připodobňována k vodě, která je nejpoddajnější a zároveň i pronikající vším bez rozdílu; je vždy připravena vyhnout se sebemenší překážce, ale zároveň i schopna odnést či rozdrtit skálu.

Zdá se být paradoxem, že cíle je dosahováno tzv. 'nekonáním' (wu wej), čili nezasahováním do přirozeného běhu věcí. (S termínem wu wej se setkáváme již u Konfucia, a je často překládán jako 'ne-konání', aby nedocházelo k mylné domněnce, že taoisté snad nabádají k pouhé lenosti).

Wej je obyčejná lidská činnost, směřující k nějakému cíli, což je v rozporu se spontánním procesem přírody a přirozenosti, jež jsou tím, čím jsou " samy od sebe". Prostý člověk je hrdý na to, že právě svým počínáním liší se od přírody. Lao-c' však popisuje chování mudrce, které je v přímém protikladu s tím. Jednou z nejdůležitějších zásad je - nezasahovat do věcí, které již samy dobře fungují !

Taoisté nesdlejí přesvědčení, hlásané Menciem (Meng-c'; 371-289 př.Kr.): "Člověk je dobrý. Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně, jako voda vždy stéká dolů." - t.j., že veškeré věci dojdou správného konce, ponecháme-li je sobě samým. Čuang-c' zastává názor, že spontánnost jde až do té míry, že si lidé uvědomí své podmínky a také jeden druhého. Z toho vyplývají dvě možnosti - stát se mudrcem, jenž si je vědom všech možných faktorů, anebo zjednodušit situaci natolik, až se ocitne v mezích našich vědomostí a schopnosti chápání.

Lao-c' osvětluje principy, které zasahují do našeho života. Praví: "Mým slovům je snadné rozumět, je velmi snadné je praktikovat...". Ve skutečnosti je nekonání nesmírně obtížným. Podle něj můžeme v tichu a soustředěném pozorování přírodních jevů, které jsou vnějšími projevy Tao, toto Tao postřehnout a dojít tak klidu a osvícení. Osvícený člověk je prost ulpívání a navrací se do stavu dětské prostoty.

Taoisté zklidňují svou mysl meditací, věnují se tělesným cvičením -- tchai-či, čchi-kung atd. --, uvolňují se ze sevření omezeními a kategoriemi, jež pocházejí ze zvyku pojmenovávání, a své problémy řeší tak, že je ponechávají, aby si samy našly svůj směr -- a to je Cesta.

Sebekultivace je prostředkem k uvolnění, osvobození se z pout zvyku, k tvořivosti a rychlejším reakcím. Cvičení mysli v jasnozřivosti a "prázdnotě" (otevřenosti, pružnosti) je považováno za doplněk a pomocný prostředek k ctnostem konfuciánského způsobu vládnutí. Taoisté se usilují zbavit se obojího, dobrotivosti i správnosti, a praví, že "jen naprostou důvěrou v jasnozřivost a prázdnotu lze vládnouti".

Lao-c' jde dále, než Konfucius, jenž hlásal sice, že dobro je třeba oplácet dobrem, zlo však spravedlností !

"Vytvořme nejdokonalejší prázdnotu a setrvejme v úplném klidu" - praví se v Tao-te-ťing.



1.Tao, o němž možno hovořit,
není Věčné Tao.
Jméno, jímž můžeme pojmenovat,
není Věčným Jménem.
Bezejmenné jest počátkem nebes a země,
pojmenovatelné jest Matkou všech věcí.
Skrze svoji věčnou tajemnost nahlížíme
svoji vnitřní podstatu,
a skrze její neustálé projevy
nahlížíme svoji vnější, omezenou stránku.
Tyto dva proudy vycházejí z téhož zdroje,
nehledě na rozličnost pojmenování,
a oba jsou považovány za mystérium.
Toto Mystérium mystérií je Branou
veškeré existence.

2.

Pozná-li celý svět, že krása je krásou,
je tím zároveň zviditelněna i jeho špína.
Jestliže si svět uvědomí, že dobro je dobrem,
uvědomí si i existenci zla.
Skutečně je tomu tak,
skryté a zjevné rodí se jedno z druhého.
Obtížné a lehké doplňují se navzájem.
Dlouhé a krátké vzájemně se vytváří.
Vysoké a nízké vzájemně se vyměřují.
Hlas a zvuk vzájemně se uvádějí v souzvuk.
Rub a líc vzájemně se následují.
Proto mudrc řeší své záležitosti bez konání
a šíří své učení bez mluvení.
Neoponuje domněnkám,
vznáší je, ale netrvá na nich.
Dělá svou práci, nepřikládá jí však
obzvláštní ceny.
Zhostí se svých úkolů,
aniž by ulpíval na úspěších.
A právě proto, že nelpí na plodech své práce,
nemůže mu nikdo nic vzít.

3.

Neprotěžují-li se talentovaní,
potlačuje se rivalita a svár mezi lidmi.
Nevyzdvihuje-li se těžko dosažitelný blahobyt,
omezuje se nutkání k loupeži a krádeži.
Nevystavujete-li na odiv věci, vzbuzující
žádostivost, lidská srdce budou uchráněna neklidu.

Proto je vláda moudrého založena na

Vyprázdňování srdce od tužeb,
Naplnění břicha potravou,
Oslabení ctižádosti a
Zpevnění kostí.

Jestliže jedná takto, pak dosáhne,
že lidé zůstanou bez poznání i tužeb,
a ani vědoucí nenajdou odvahu k činu.
Praktikujte ne-konání a vše bude v pořádku.