Povídka: M. Nesmith - Vězení

Vypadalo jako většina vězení. Zdi byly temné a tlusté; mříže na oknech byly místy rezavé, ale pevné. Rozdíl byl ve vězních. Většina jich byla šťastna. Občas se dokonce ze hřiště nebo z jídelny ozýval smích. Muži i ženy byli pohromadě. To některým pomáhalo. A i když trvalé spolužití nebylo dovoleno, byla tu možnost pro vznik určitých vztahů mezi nimi. Láska byla běžná, ale byla to většinou fyzická láska, protože vězeňský život je vězeňský život a jeho drsnost připravila vězně o jemnější smysly. Vězení sedělo jako čtvercová pevnost uprostřed plevelem zarostlé louky a vedla k němu jediná cesta. Hlavní brána byla železná a trvale hlídaná.
Les byl jedním z pozoruhodnějších vězňů - byl vysoké atletické postavy a jemného chování. Byl pěkně opálený z mnoha volejbalových odpolední. Většina vězňů měla Lese ráda. Byl oblíbencem žen a díky své povaze byl oblíbený i u většiny stráží. Nepamatoval si už, jak dlouho je ve vězení. Dost dlouho na to, aby se ve všem dobře vyznal. Bylo zvykem, že si vězni sami řídili svůj život ve vězení, jak se jim líbilo. Vlastně ještě nikdy nikdo neviděl žádného vedoucího, nebo správce. Lesovým snem bylo stát se vůdcem vězeňské společnosti. Často večer hovořil o svých snech se svojí přítelkyní Marií. Byli spolu už dlouho. Marii imponovaly jeho sny o úspěchu a snila spolu s ním o privilegiích, která by měla jako jeho družka.
Jason byl do vězení přeložený jednoho deštivého dne. Byl hloubavý a náladový, nicméně pro jeho bystrého ducha a vtip si ho mnozí oblíbili. Zanedlouho Jason objevil díru v západní zdi vězení. Zpozoroval ji jednoho odpoledne, když odešel od ostatních vězňů a jejich věčných her. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá. Zůstal zaraženě stát; připadalo mu podivné, že mohla v jinak dobře zabezpečeném vězení existovat taková úniková cesta, a to za zjevného nezájmu vězněných. Nahlédl do díry, ale viděl pouze na pár metrů. Hustá mlha, která byla venku, zakrývala výhled.
Marie ho zahlédla samotného a stranou od ostatních vězňů. Zvědavě se k němu přiblížila.
„Co je to?“ zeptal se jí Jason, aniž se představil, ukazujíc na díru ve zdi vězení.
„Tam nesmíš jít,“ řekla Marie. “Mnozí tam šli a už se potom nikdy nevrátili!“
„Myslel jsem, že v tom je smysl útěku,“ řekl Jason.
Marie ukázala na dvě šedivé strážní věže s hrozivými zbraněmi namířenými na ně.
„Les říká, že je to past na ty z nás, kteří by chtěli utéci a dělali tak potíže. Že je tak otevřená a vyzývající, to je trik. Většina starších vězňů o ní ví.“
„Les?“ zeptal se Jason.
„Je to můj chlap,“ řekla a zasmála se.
„Ach tak,“ řekl Jason. „Já jsem Jason.“
„Já jsem Marie.“ Jason se usmál.
Jak dny míjely, Jason a Marie trávili stále více času pohromadě. Netrvalo dlouho a zamilovali se do sebe. Jejich rozhovory se příliš nelišily od rozhovorů ostatních zamilovaných, ale Jason se vždy vracel k té podivné díře a její nabídce svobody. Když to udělal, Marie se obvykle snažila změnit téma rozhovoru. Čas od času od něho i znechuceně odešla.
Les byl zatím stále podezíravější pokud jde o vztah Marie a Jasona, i když Marie neustále popírala jakýkoliv citový vztah k Jasonovi. Tyto lži jí ale způsobovaly bolest, kterou sdílela s Jasonem; zdálo se, že ji chápe.
Během jednoho z jejich večerních rozhovorů sdělil Jason Marii své rozhodnutí projít dírou ve vězení. Marie na to nic neřekla.
„Tuším, že v tom není žádná zrada,“ řekl Jason. “Půjdeš se mnou?“
Dívala se na něj. Začínala mu věřit, i jeho intuici. Přesto se ale nedovedla zbavit zlověstných pocitů, které v ní zdánlivě nevinná výzva díry ke svobodě vzbuzovala. Její vztah k Lesovi stále přetrvával; usoudila, že její útěk s Jasonem by každému přinesl jen utrpení a zklamání.
„Ne Jasone, nechci,“ řekla po dlouhé době. „Nejsem si jistá, co by nás tam venku čekalo a musím o té věci pohovořit ještě s Lesem.“
Jason nic neřekl, ale viděla, že ho to zabolelo.
„Jdu dnes večer,“ řekl nakonec.
Jason potichu odešel od skupiny lidí s kterými byl a opět stanul před dírou ve zdi vězení. Bylo tam chladno a vlhko. Na chvíli se ještě zastavil - snad podvědomě očekával zvuk výstřelů a poplašných sirén. Ale nic se nedělo - vůbec nic. Popošel kousek dopředu a mlha za ním se tiše zavřela. Byl sám v černé prázdnotě a stále se nic nedělo. Zvuky z vězení slábly. Otočil se, ale viděl jen jemně se snášející mlhu. Když se podíval dolů pod nohy viděl, že stojí v měkké hlíně. Popošel několik kroků dopředu a uvědomil si, že ztratil orientaci. Jeho oči byly k nepotřebě - všude byla hustá mlha. Dal obě ruce před sebe jako slepec hledající cestu. Přepadl ho strach a náhle jediné, co chtěl, bylo vrátit se do bezpečí vězení. Ale nevěděl už, kterým směrem to je. Chtěl křičet, nebo utíkat, ale jeho mysl byla tak nehybná, jako prázdnota, ve které se nalézal. Stál tam v panické hrůze a čekal až se něco, cokoliv stane. Zdálo se to jako věčnost, než strach začal pozvolna ustupovat. Pocit tepla postupně nahrazoval chlad v jeho těle. Uviděl před sebou cosi jako náznak světla, nejprve mlhavě, potom stále jasněji, jak mlha začínala ustupovat. Když se vyjasnilo zcela, viděl, že stojí na okraji travnaté louky. Nalevo uviděl malý, oblý balvan. Pomalu k němu došel a sedl si na něj. Usoudil, že byl tak ochromený strachem, že strávil celou noc stoje na jednom místě. Nohy ho bolely a cítil i bolest v kříži. Chladný balvan, vlhký od ranní rosy, pro něj byl tím nejluxusnějším křeslem. Protřel si oči, červené a bolavé od usilovného hledění do mlhy a temnoty. Mdlé, šedivé světlo dále zahánělo zbytky páry a měkká tráva vedle balvanu, na kterém seděl, lákala k ulehnutí. Sesunul se z balvanu a natáhl se na zem, kde usnul.
Horko a prudké sluneční světlo ho vzbudily. Jason se převrátil na druhý bok a zkoušel znovu usnout, ale ucítil znovu bolest v nohou a v zádech. Slunce bylo nemilosrdné; otevřel tedy jedno oko a zamžoural kolem sebe. Světlo ho nejprve oslepilo. Posadil se zavřenýma očima, pak si zastínil oči rukou a opatrně je otevřel. Nečekaně zívl a udělalo mu to dobře. Pozvolna začínal vnímat, co vidí. Byl uprostřed vlnící se louky, kde všechno bylo v květu. Vpravo bylo malé jezírko a vlevo nahoře ohraničoval zeleně obzor proti obloze oblý kopec. Mraky jako karafiáty se vznášely na jasně modrém nebi. Ovíval ho příjemný vánek. Před ním byla skupina stromů, hýřící tancem přírody. Z malého lesíka bylo slyšet kouzelné štěbetání ptačí konverzace. Vzduch byl naplněn nepopsatelnými vůněmi. Jason seděl ohromený a měl pocit, že je to nejkrásnější místo, ve kterém kdy byl. Nával radosti a pocitu čistoty ho přivedl až k slzám. Zachvěl se úlevou. Bolest z nohou a zad zmizela.
„Buď zdráv, příteli,“ ozvalo se v ranním tichu. Jason nevěděl, co má dělat. Sirény a zvony se v jeho hlavě rozezvučely směsicí strachu a zmatku. Tak jak to je? Zabijí ho teď? Měl by utíkat?
„Žádný strach, příteli.“ Hlas pokračoval a byl plný míru. Jason se pomalu otočil a vzhlédl. Džíny, flanelová košile a pomačkaný klobouk rámovaly podobu muže, který k němu mluvil. Jeho kontakt s Jasonem byl průzračný, hřejivý a plný lásky. Jason nebyl stále uvolněný.
„Jmenuji se Tom,“ řekl muž s úsměvem.
„Zvládl jsi to dobře. Někteří z nich nikdy neprojdou tou nocí. Viděli jsme tě jít. Už dlouho jsme tě vyhlíželi.“ Odmlčel se. „Máš hlad?“
Jason byl zmaten, ale jeho hlad nikoli. Jeho hlad přikývl. „Ano.“
„Pojď tedy, dáme ti něco k jídlu.“ Tom natáhl ruku, aby pomohl Jasonovi vstát. Jason se podíval na ruku a potom zpět na Toma.
„Tak pojď,“ usmál se Tom. Jason vstal sám, aniž by přijal nabízenou pomoc. Nezdálo se, že by se to Toma nějak dotklo.
„Jason, že?“ podíval se na něho Tom.
Jason opět přikývl. Nic mu nebylo jasné. Odkud zná Tom jeho jméno?
„Kde to jsem?“ zeptal se.
Tom se smál. „Právě tady!“
„Ale kde je vězení?“
„Támhle pod tím kopcem!“ Tom ukázal tím směrem, odkud si Jason myslel, že přišel.
„Jak jsem se sem dostal?“ ptal se dále Jason.
„Dokázal jsi to krok za krokem během noci. Většina jich to dokáže, ačkoli ty si to nepamatuješ. Pojď se mnou, dostaneš něco k jídlu a všechno ti vysvětlím.“ Tom pokynul Jasonovi, aby ho následoval.
Jason ještě chvíli stál, pak se přestal snažit si to všechno ujasnit a následoval Toma po cestě vinoucí se loukou. Asi po hodině chůze dorazili na vrchol travnatého kopce k Tomovu srubu. Vypadal jako namalovaný. Klády byly spojeny hrubou bílou maltou. Uvnitř byla jedna velká místnost s prostorem pro spaní na jedné straně a kuchyní se starou pecí na dřevo na druhé straně. Na dřevěné podlaze byl hrubý, pletený koberec. Přední veranda byla trochu vyvýšena nad zemí a byl z ní krásný výhled do krajiny. Jason se pomalu uvolňoval a začínal se cítit velmi příjemně.
Tom mávnutím ruky naznačil, že dům je Jasonovi k dispozici. „Jdu se poohlédnout po Janey, za chvíli se vrátím.“ Tom prošel závěsem krytým východem v zadní stěně srubu a zmizel.
Jasonovi vířily v hlavě myšlenky. Nikdy nebyl v žádném podobném místě. Kdo je Tom? Odkud zná jeho jméno? Řekl, že přišel také z vězení? Nenalézal odpovědi. Vybral si židli s rovným opěradlem, tiše si na ní sedl a opřel se lokty o stůl před sebou. Nedalo se dělat nic jiného, než sedět a čekat co bude. Přinejmenším byl na svobodě... nebo to aspoň tak vypadalo. Myslel na Marii, zda ji ještě někdy uvidí. Ani si neuvědomil, jak se prohloubil jejich vztah za ten krátký čas před jeho útěkem. Útěk...zdálo se mu to legrační Prostě se rozhodl jedné noci odejít. Neměl žádné plány, jenom rozhodnutí být svobodný. Přemýšlel, proč nešla Marie s ním. Kdyby jen viděla, jaké to bylo. Možná jí v tom bránil její vztah k Lesovi. Mnohokrát mu vyprávěla, jak je Les na ní závislý, zvláště pokud šlo o jeho plány stát se vedoucím vězení. Jak velmi chtěl, aby měl svůj úspěch s kým sdílet. Úspěch...To byl další směšný pojem. Co to znamená úspěch? Dosáhnout něčeho, čeho chceme dosáhnout? Pokud je to tak, uvažoval Jason, tak jsem byl úspěšný, jsem venku z vězení. Vzpoměl si na rozhovor s Charliem, jedním ze starších vězňů, který odešel dírou a vrátil se zpět. Nikdy nezapomene na Charlieho výraz ve tváři, když se ho zeptal na útěk.
„Nezahrávej si s tím, Jasone.“ Charlie se na něho díval s hrůzou v očích už při pouhé vzpomínce. A ať se Jason snažil jakkoli neodbytně vyzvědět nějaké podrobnosti, Charlie mu neřekl nic víc,než „Nedělej to!“ To ale stejně, jako jeho touha po svobodě, jen zvyšovalo jeho zvědavost. Jeho zvědavost. Jasonova zvědavost byla vždycky jedním z jeho nejsilnějších motivačních faktorů. Nikdy nebyl schopen něco přijmout jen na základě víry, nebo něčích slov. Způsobilo mu to v minulosti již mnoho utrpení. Proto se mu zdálo divné, že je tak spokojený, když jenom sedí a čeká, až se Tom vrátí. Kdykoli dříve by býval potřeboval a vyžadoval odpovědi a vysvětlení, odpovědi. Ale teď, tady, bylo to jako...jak by to mohl popsat? Cítil se, jako kdyby skutečně neměl žádné otázky.
„Ahoj Jasone. Vidím, žes to zvládnul.“ Melodický hlas pozdravu patřil ženě, která vešla. Byla sama.
„Ahoj Janey,“ řekl Jason. Vlastní slova ho překvapila. Odkud věděl, že je to Janey?
Byla hezká, vyzařovala z ní stejná prostá čistota jako z Toma a měla i podobný výraz očí, jako on.
„Vsadím se, že máš hlad,“ řekla. Její tvář zářila úsměvem.
Jason přikývl. „Tom tě šel hledat. Řekl, že se hned vrátí.“
„Ano, já vím. Teprve teď jsem slyšela jeho volání. Byla jsem zamyšlená. Udělám ti něco k jídlu. Sledovali jsme tě po celou dobu od tvého přeložení,“ řekla, zatímco začala připravovat Jasonovi jídlo.
Aniž měl nejmenší potuchy proč, cítil Jason, že Tom je blízko. Závěs ve dveřích se zavlnil.
„Vidím, že už je o tebe pečováno,“ řekl Tom s úsměvem. Přešel k Janey a objal ji - velmi klidně, zdálo se Jasonovi a bez jediného slova. Pak si Tom sedl naproti Jasonovi a Janey před ně postavila hrnec s kouřící polévkou. Jason dřevěnou lžící polévku přímo hltal. Janey seděla u stolu a tiše se dívala z okna na polední krásu. Když dojedl, odnesl nádobí k umyvadlu a pohlédl z okna vedle kamen. Stále stejně krásný výhled. Zalil ho pocit harmonie a míru, jaký ještě nikdy nepoznal. Otočil se k Janey a Tomovi. Oba se na něj dívali.
„Překrásné, že?“ řekla Janey.
Jason jí chtěl položit množství otázek, ale žádnou nedokázal zformulovat. Usmál se na oba.
Tom promluvil. „Pojďme si sednout na verandu.“ Zvedl se a podržel závěs dveří dokud Janey a Jason neprošli. Sedli si na sedačky umístěné v půlkruhu. Před nimi se rozprostírala krásná přírodní scenérie.
„Kterým směrem odtud je vězení?“ zeptal se po chvíli Jason. Tom ukázal směrem k menšímu kopci se skupinou stromů na vrcholu. “Je právě pod tím kopcem v malém údolí.“ Tom pohlédl na Jasona. „Také jsem odtud přišel.“
„Jak je to dlouho?“ zeptal se Jason.
„Víš, Jasone, tady není čas. Otázka - jak dlouho - tady nemá žádný význam.“
Jasonovi to vyrazilo dech. Není čas? Zíral do Tomových neuhýbajících očí. Pomyslel si - znamená to snad, že jsem mrtvý?
„Ne, nejsi mrtvý, Jasone.“
„Ty umíš číst moje myšlenky?“ zeptal se Jason.
Tom pohlédl na Janey a potom zpět na Jasona. „Čtení myšlenek je pro to dost omezující pojmenování, ale v podstatě mohu odpovědět ano.“
Jason na oba jen hleděl. Co to má za pocity? Cítí zmatek, ale nenapadají ho žádné otázky. Tom může číst jeho myšlenky. Neexistuje čas.
„Obávám se, že ničemu z toho nerozumím,“ řekl Jason.
„Ničemu z toho neporozumíš způsobem, kterým jsi dosud byl zvyklý rozumět věcem. Jsme tu mimo čas a prostor, víš. Vzpomínáš si, jak jsem ti odpověděl na otázku - Kde to jsem? - Řekl jsem - Právě tady. - Vzpomínáš?“
Jason přikývl.
„Jediné místo, na kterém kdy lze být, je právě tady. Tady, v tomto místě, to všichni víme. Tam, odkud jsi přišel, byla odpověď na tuto otázku závislá na jiných věcech. Vezměme pojem prostoru a času. Lidé ve vězení mají dokonalé přístroje na měření prostoru a času. Protože lidé nemají jasno kde jsou, používají k určení místa prostorové souřadnice a protože nemají jasno kdy to je, používají hodiny a zkouší jimi měřit nekonečno. Přesto, se všemi těmito zajímavými údaji, je to stále právě jenom teď a nikdy nejsme nikde jinde, než právě tady. To je jeden z prvních velkých darů, které dostaneš jako součást svojí svobody - porozumění této pravdě. Ale jak vidíš, Jasone, zároveň s porozuměním této pravdě přichází jiný význam pojmu porozumění. Doposud jsi byl přesvědčen, že tvé porozumění závisí na množství informací, které shromáždíš. Ale to vůbec není porozumění, to je pouhé pozorování.
„Počkej,“ zastavil ho Jason. „Říkáš, že není prostor, ale když jsem se tě zeptal, kde je vězení, ukázal jsi támhle. Není to jiný prostor, než tady? Myslím - co je támhleto?“ Jason ukázal rukou na horizont.
„Ne tak rychle, Jasone,“ odpověděla Janey. „ Chvíli to trvá, než to člověk pochopí. Pro teď řekněmež, že tohle všechno je manifestace vědomí.
„Janey má pravdu, Jasone. Nepospíchej tolik“ Tom se na něj usmál. „Než se tvá schopnost porozumění lépe vyvine, je lepší brát věci tak, jak jsou. Neboj se, dostane se ti všech odpovědí, které budeš potřebovat. Jinak to tu ani nemůže být.“ Tom zmlkl a díval se na Jasona. Jason hleděl na něj.
„Vůbec nerozumím tomu, co říkáš.“
„Slova jsou křehká.“ Janey opět promluvila. „Ale brzy porozumíš a uvidíš, že to nebyl tvůj útěk, který ti přinesl tyto pravdy, ale ve skutečnosti to byly tyto pravdy, které tě učinily svobodným.“ Zvedla se. „Jdu dovnitř. Nepotřebujete něco přinést?“
Oba zavrtěli hlavou.
„Je to tvoje žena?“ zeptal se Jason Toma.
„Je to moje přítelkyně,“ odpověděl Tom.
Blížil se večer. Po chvíli tichého rozjímání Jason cítil, že na něj z jeho dobrodružství přichází únava.
„Můžu tady přespat?“ zeptal se.
„Ano, očekávali jsme tě.“ Tomova tvář vyzařovala čistou lásku.
„Nevím proč, ale jako bys byl můj bratr.“ Jason byl v rozpacích ze svých citů.
„Jsem tvůj přítel,“ smál se Tom. Jason se nemohl ubránit pocitu, jako by zde byl odjakživa.
Během tohoto večera, stráveného u ohně, se mu mnohé záhady začaly objasňovat a když usínal, byl si téměř jist, že slyší hudbu.
Byla ještě tma, když se Jason vzbudil. Složil deku, kterou pro něj připravili a položil ji blíže k ohništi. Vyšel do svěžího nočního vzduchu. Příroda se probouzela z noci do rána. Obloha byla stříbrná a Jason se natáhl na trávník vedle verandy a koukal na nebe. Všechny strachy předchozího dne se zdály být vzdálené. Ležel, splývaje s nebesy svojí rozšířenou myslí a zatímco obloha červenala úsvitem, upadl do ranního polospánku.
Tentokrát vzbudilo sluníčko Jasona příjemně. Rozhlédl se a viděl Toma s Janey sedící na verandě. Znovu ho překvapila Tomova schopnost telepatie.
„Jsi připraven vyjít?“ zeptal se ho Tom. Když ležel pod hvězdami, myslel Jason na to, že by rád viděl vězení z venku. Rychle se vzpamatoval z překvapení a odpověděl „Ano.“
Tom vyšel z verandy a začal sestupovat ze stráně. Janey jim řekla ahoj, i když ne nahlas.
Po chvíli tiché chůze Tom promluvil. „Myslím, že budeš překvapen.“ Jason měl nutkání zeptat se proč, ale neudělal to. „Uvidíš sám,“ řekl Tom, hledě přímo před sebe se smíchem.
Jason stál nehybně na vrcholu kopce, kde se zastavili. Byl opravdu překvapený. V zeleném, šťavnatém, chladném, životem překypujícím údolí stálo vězení. Vězení? Jason se v duchu smál. Všechny postele tam stály pěkně v řadách, na volném prostranství. Pohybovali se tam lidé. Na jedné straně byla jídelna se svými dlouhými stoly. Bylo tam cvičiště s hloučky lidí, ale nebyly tam zdi...vůbec žádné zdi. A přesto lidé ve vězení se pohybovali, jako by tam zdi byly. Otevírali imaginární dveře a zase je zavírali. Byly tam jednotlivé „cely“. Jejich obyvatelé stáli necelé dva metry od sebe a neoddělovalo je naprosto nic. Bylo by to bývalo komické, nebýt tragických výrazů ve tvářích mnoha vězňů, mluvících tak trpce o realitě, jak ji oni viděli.
„Vždyť to vůbec není vězení!“ řekl Jason.
Dlouho stáli bez jediného slova. Potom Tom promluvil. „Chceš se podívat blíž?“ zeptal se.
„Neuvidí nás?“ Jason dostal strach při pomyšlení, že by mohl být chycen. Hloupost...Jak by mohl být zavřen ve vězení bez zdí!
„Ne,“ odpověděl Tom. „Nevidí za zdí nic jiného, než temnotu a mlhu.“ Vykročil dolů s kopce a Jason ho následoval.
„Tohle je západní zeď.“ Tom naznačil imaginární linii před sebou. „A díra je asi tady!“ Popošel asi metr a zastavil se. Jeden z vězňů přešel ani ne metr před nimi. Jason byl nervózní, ale bylo to tak, jak Tom řekl. Zjevně je neviděl. Jason sledoval dění „uvnitř“, neradostnou a těžkopádnou náplň dne vězňů. Při pohledu do jejich tváří viděl napětí. I když se někteří z nich smáli, byla to jen snaha o veselost a nebyla v tom opravdová radost. Viděl Marii, jak šla z jídelny na hřiště. Připadala mu přitažlivější, než si ji pamatoval. Možná to bylo tím, že ji dlouho neviděl, možná i tím, že věděl, že je svobodná. Ať tak, či tak, byl rád, že ji vidí.
„Dalo by se s někým z nich mluvit?“ zeptal se Jason.
„Jedině, když vejdeš dovnitř.“ Tom věděl, na co Jason myslí. „Návrat do vězení není nic neobvyklého. Téměř každý z nás, se tam vrátil na návštěvu. Ale jsou určité věci, které musíš vědět.“
Jason poslouchal Toma aniž odtrhl oči od Marie.
„Nejdříve ohledně stráží,“ řekl Tom důrazně. „Jsou to sami vězni stejně jako všichni ostatní. Pouze vidí věci, ale nemají žádný standard pro jejich posuzování - jako například při večerním počítání vězňů. Nezpůsobí žádné potíže. Když budeš chtít ve vězení přespat, prostě si najdi prázdnou celu. Nikdo ti nic neřekne.
„Potom ohledně pohybu po vězení. To, že vidíš, že nejsou žádné zdi, ti umožní chodit kudy chceš. Když překročíš tuto hranici,“ Tom naznačil rukou na zemi čáru,“která je pro ně zdí, octneš se najednou v jejich zorném poli. Přesto, že pro ně není logické, že se něco takového může stát, nevšimnou si toho. Prostě tě začnou vidět od místa, kde jsi se objevil. Může to způsobit určité zmatky, když během rozhovoru zmizíš a objevíš se na druhé straně zdi, nebo dveří. Činí to dialog přerušovaným a obtížným.“
„S obojím si snadno poradíš tak dlouho, dokud si toho budeš vědomý, ale pozor! Po nějaké době můžeš zase začít zdi vězení vidět.“ Tom počkal, až si Jason uvědomí důležitost tohoto upozornění. Jason se na něj znepokojeně díval.
„Nemusíš se ale bát,“ pokračoval Tom, „protože jak vidíš, skutečnost je taková, že žádné vězení není. Přesto, když jsi uvnitř toho světa, sugesce uvězněnosti a nesvobody je velmi silná. Jakmile zjistíš, že opět vidíš vězení, musíš se okamžitě vrátit v mysli k pravdě! Uvědomovat si pravdu o své svobodě je jediná záchrana, když se dostaneš do situace, která by tě mohla chytit a uvěznit. Díra ve zdi je tam samozřejmě pořád, ale jak víš přináší dost utrpení. Schopnost jasně si uvědomovat neexistenci vězení, je to jediné, co potřebuješ. Tuto schopnost máš, protože je založena na skutečnosti - tvé svobodě. Nedovol opačné sugesci, aby tě přesvědčila o něčem jiném.“
Závěr Tomovy řeči poslouchal Jason trochu s pocitem strachu.
„Nepřijdu ti naproti, až se budeš vracet. Cestu k srubu už znáš sám. Jdi v míru a dokonči, co máš dokončit. Janey a já jsme v myšlenkách s tebou. A drž se pevně sloupu pravdy, to je tvoje svoboda.“ Tom se na něj usmál.
Jason vkročil do vězení. Rychle přešel dvůr a přiblížil se k Marii zezadu. Byla sama.
„Ahoj Marie,“ řekl něžně.
„Jasone!“ řekla ještě dřív, než se otočila. Objímali se dlouho a pevně, jako milenci po dlouhém odloučení.
„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Byla jsem přesvědčena, že jsi mrtvý.“ Marie si utřela slzy. „Jsem tak šťastná, že jsi zpátky!“ Znovu se k němu přitiskla.
„Marie, musím ti říct fantastickou věc.“ Jason se na ni usmíval. „Jsi svobodná!“ Jason překypoval radostí z toho, že jí může říci tuto novinu. Marie se na něj dívala zmateně.
„Jsi svobodná. Tohle není vězení.“ Jason čekal na její reakci, ale Marie se jen nechápavě pousmála.
„Proč je to fantastické, Jasone?“ řekla. Jason viděl, že Marie nechápe o čem mluví.
„Marie, myslím to vážně, podívej se.“ Jason popošel ke zdi mezi kuchyní a dvorem. „To není zeď.“ Když se natáhl, aby se dotknul zdi, zarazil ho pocit hrůzy. Zeď. Viděl zeď. Zatmělo se mu před očima a hlavou mu začaly vířit myšlenky. Tohle myslel Tom? Dal se znovu chytit? Vybavila se mu Tomova slova. „Musíš se ihned vrátit v mysli k pravdě.“ Jason byl vyděšený, protože si uvědomil, že bral Tomova slova na lehkou váhu. Co to znamená - vrátit se k pravdě? Jak to má udělat? Byl zmítán mezi panikou a zoufalstvím. Zápasil se svou myslí, která se mu vymkla z pod kontroly. Celou silou své vůle, se snažil odvrátit myšlenky od zdi. Pokoušel se myslet na cokoli jiného, ale marně - strach narůstal. Podíval se na Marii, neschopný slova.
„Jasone, myslím, že nevím o čem mluvíš.“ Marie vypadala jako malá holčička pozorující exotického brouka.
Jason se podíval na ni a potom zpátky na zeď. Bylo jednoduché mluvit o svobodě, pokud člověk neviděl žádnou zeď. Ale tady byla před ním - kamenná zeď. Potom přišla myšlenka, „vždyť ale víš, jak to je. Ještě před chvílí, venku s Tomem, jsi viděl, že není žádná zeď. Není žádná zeď.“ Začal se v něm opět šířit stejný pokojný pocit, který měl před vstupem do vězení. „Není žádná zeď!“ Tato myšlenka mu dávala odvahu ignorovat to, co mu říkaly jeho smysly. „Vím to dobře,“ říkal si, „opravdu to dobře vím. Není žádná zeď.“ Zalila ho vlna klidu a míru. Zeď před jeho zraky zmizela. Opět hleděl na řady stolů seřazené na trávníku. Smál se.
„Jasone? Není ti něco?“ starala se Marie.
„Ne, jsem naprosto v pořádku,“ řekl. „Pojďme odtud. Snad bude lépe, když začnu od začátku.“
Poodešli do rohu dvora a Jason si sedl do trávy. Marie se opřela naproti němu o zeď, kterou on neviděl.
Jason usoudil, že bude nejlepší, když se pokusí Marii vyprávět všechno, co se stalo. Trvalo to celé odpoledne.
„A tak,“ řekl Jason, „chci, abys šla se mnou. Půjdeš?“
Marie nevěděla, co má dělat. Věřila tomu, co jí Jason vyprávěl, i když tvrzení, že to tu není vězení, se jí zdálo příliš fantastické.
„Nevím Jasone. Zní to pro mne všechno jako z jiného světa.“
„Já vím, ale říkám ti pravdu. Právě tady, právě teď. Marie, jsi svobodná.“
„Ale Jasone,“ řekla Marie, „jestli jsem svobodná právě teď a právě tady, proč tu tedy nezůstaneme? Vězení mi ani moc nevadí. A jestli se cítíš svobodný, nemělo by vadit ani tobě.“
Jason si připoměl Tomova slova o znovuobjevení se zdi. Ukončil rozhovor. „Půjdeš?“
„Měla bych to říct Lesovi. Nemohu přece odejít jen tak.“
Skutečnost, že Marie předpokládá, že s ním odejde, umožnila Jasonovi tolerovat všechny možné potenciální problémy, které mohou z Lesovy reakce vzniknout.
„Kdy chceš jít?“ zeptala se ho.
„Co nejdříve. Vrátil jsem se jenom pro tebe.“
„Nedokážu to tak rychle, Jasone. Dej mi čas do zítřka do večera. Promluvím dnes večer s Lesem.“ Smířila se s tím, že půjde.
Toho večera Les s Marií seděli u večeře s ostatními vězni. Les pozoroval, že Marie je duchem nepřítomna.
„Stalo se něco?“ zeptal se jí.
„Lesi, musím s tebou mluvit,“ řekla Marie. „Pojďme ven.“
„Ale vždyť jsi ještě nedojedla.“ Les vstal s ní.
„Nemůžu jíst, pojďme na dvůr.“ Uklidila tác s nádobím a vyšla ven kolem přísných pohledů stráží.
„Co je, Marie. Vidím, že tě něco opravdu trápí.“ Šli spolu pomalu nocí.
„Jason se vrátil, Lesi,“ řekla Marie, zarazila se a pohlédla na něj. Les cítil, že to přijde.
„Lesi, já ho miluji.“ Viděla, že ho ta slova bolí. Ale pokračovala rychle, aby se to obešlo bez slz. „Chce, abych šla dírou ven s ním.“ Les se ji pokusil přerušit, ale pokračovala. „Řekla jsem mu, že půjdu. Cítila jsem, že bych ti to měla aspoň říci.“ Skončila a cítila úlevu, že je to z ní venku. Les byl ohromený.
„To nemyslíš vážně,“ řekl, „že chce abys s ním odešla dírou? To nemůžeš myslet vážně!“
„Myslím to úplně vážně, Lesi. Miluji ho. Říká, že věci jsou úplně jinak, než se zdají tady a že když se dostaneš ven, všechno se vyjasní. Nemůžu opravdu za to, co cítím. Je mi opravdu líto, jestli tě to moc bolí, ale je to moje rozhodnutí. Doufám, že to jednou pochopíš.“ Stáli beze slova, hledíce jeden na druhého. Ozval se zvon, ohlašující večerku. Les se otočil a odcházel. Marii vyhrkly slzy; myslela si, že to bude snažší. Proč to vždycky vypadá, jako že se tomu druhému ublíží? Na cestě zpět do cely se na chvilku zastavila u jedné ze zdí a přejela ji rukou. Byla studená a drsná.
Jason strávil většinu dalšího dne vycházením z vězení a opětovným vcházením dovnitř. „Jak je to jednoduché,“ uvažoval, „nikdo nic neříká. Všechen ten strach ze strážců byl zbytečný.“ Opravdu to tak bylo - stráže bez zájmu hleděly na to, jak Jason mizí a znovu se objevuje. Bylo to jak říkal Tom; strážci byli sami vězni.
Když se setmělo, Jason uviděl přicházet Marii. Nesla raneček šatů a nevypadala zrovna šťastně.
„Ahoj,“ řekl Jason, snaže se nevšímat si Mariiny sklíčenosti.
„Ahoj Jasone. Jsem připravená.“ Její slova zněla předstíranou odvahou.
„Nevypadáš moc nadšeně,“ řekl Jason ve snaze jí pomoci. „Máš strach?“
„Myslím, že trochu taky.“ Vzdychla. „ Ale trápí mě, že Les je nešťastný.“
„Nechceš raději zůstat?“ zeptal se Jason. Myslel to vážně, nechtěl Marii do ničeho nutit.
„Ne, chci jít s tebou, Jasone. Opravdu tě miluji, ale jsem smutná, když vidím Lese nešťastného.“ Marie sklopila oči a pak se znovu podívala na Jasona. „Ale Jasone, miluji tebe a chci být s tebou.“
Jason z těch slov neměl radost, protože nebylo dobré, že Marie chtěla jít jenom kvůli němu. Myslel si, že by sama měla chtít být svobodná, bez ohledu na něj.
„Marie, nejsem si jist, že je dobré, abys šla se mnou, nejseš-li si opravdu jista, že chceš ven z vězení,“ řekl Jason, nešťastný, že to neumí říci přesně tak, jak to myslí.
„Ne, Jasone, jsem si jistá. Pojďme, nemá už smysl mluvit o Lesovi. Co se stalo, stalo se, pojď.“ Vykročila dopředu a sehnula se, aby prošla dírou ve zdi. Jason ji následoval. Několik metrů za zdí pohlédl Jason nahoru na krásnou oblohu. Měsíc svítil tak jasně, že bylo možné vyhýbat se velkým kamenům ležících jim v cestě. Marie byla těsně před ním a náhle se zastavila. Když Jason narazil do jejích zad, slabě vykřikla.
„Jasone,“ řekla nejistě.
„Jsem tady,“ řekl a chytil ji za ramena.
Otočila se k němu.
„Je hrozná tma, začínám mít strach. Nemyslela jsem si, že by mohla být taková tma. Nikdy jsem nezažila tak hustou mlhu. Skoro tě nevidím.“ V jejím hlase byl náznak paniky. Jason nikdy nezažil tak jasnou noc. Uvědomil si, že s mlhou a temnotou, které také zažil, když poprvé odcházel, to bude stejné, jako se zdmi vězení. Neexistuje mimo vlastní představu a víru.
„Všechno je v pořádku, Marie. Vím, jak to je. Strávil jsem svoji první noc mimo vězení také v mlze. Musíš mi věřit, když ti říkám, že je všechno v pořádku. Vidím okolo sebe docela dobře, nech mě jít před tebou.“ Předešel ji. Dostal se kus před ní a Marie ho přestala vidět. Ztratil se jí v mlze.
„Jasone!“ vykřikla. Bála se. „Jasone, kde jsi?“
„Právě tady.“ Natáhnul se, vzal ji za ruku, stál proti ní.
„Ach, Jasone, je to strašné. Vůbec nic nevidím. Neztrať se mi zase.“ Začala plakat.
„Neplač, Marie, neplač.“ Jak zbytečná rada, pomyslel si.
„Opravdu je všechno v pořádku.“
Stále vzlykala, ale začala se už trochu ovládat. Jason ji vzal okolo ramen a chvíli ji hladil po vlasech. Dělalo jí to dobře a po chvíli přestala vzlykat.
„Tak a teď se mě chyť za ruku a pojď se mnou. Dovedu tě na místo, kde si můžeme sednout.“ Jason vykročil dopředu a Marie tiskla jeho ruku tak silně, že to až bolelo. Už po několika krocích Marie řekla: „Jasone, prosím tě zastav, mám hrozný strach.“
„Ale Marie, vždyť ti říkám, že je všechno v pořádku. Jen pojď těsně za mnou a ...“
Podrážděně ho přerušila. „Pro mne to není všechno v pořádku. Může to být fajn pro tebe, ale pro mne ne.“ Jak mluvila, udělala krok dopředu, zakopla a spadla.
Jason si kleknul vedle ní. Oči jí znovu zalily slzy. Jason neříkal nic, ale držel jí pevně za ruku. Položila mu hlavu na prsa a ještě víc se rozplakala. Jason byl nešťastný. Pro něj bylo jasno jako ráno a viděl jen třpytivost a krásu křišťálového měsíčního světla. Nevěděl co udělat, aby se Marie cítila také dobře. Seděl tam, pevně ji držel, až mu vzlykajíc usnula v náručí.
Konečně se Marie probudila do rána. Zamrkala, oslepená slunečním světlem. Jason seděl vedle ní.
„Dobré ráno,“ řekl. „Tak jsi prospala svoji první noc venku.“
Marie se převrátila a posadila se. Koukala na zelené louky a krásu dne okolo sebe. Otočila se zpátky a dívala se na vězení. Dívala se dlouho a upřeně, jako skrz zaprášené okno.
„Tak,“ řekl Jason. „Jak se cítíš?“ Měl radost, že to zvládli.
„Myslím, že dobře,“ odpověděla Marie. Nemohla odtrhnout oči od vězení.
„Vidíš? Není žádné vězení.“ Jason byl šťastný a hrdý, že mu konečně musí dát za pravdu. Ale Marie nereagovala.
„Je to tak?“ Jason chtěl přimět Marii k nějakému vyjádření. „Řekni mi, na co teď myslíš?“
„Já nevím,“ řekla Marie váhavě.“Já nevím. Myslím, že vím, co máš na mysli. Chvílemi to vypadá, jako že tam žádné zdi nejsou, a pak zase si najednou nejsem jistá.“
Jason byl překvapen, protože to nečekal. Chtěl ji začít přesvědčovat, ale nakonec se rozhodl nic neříkat. Marie vstala a rozhlížela se okolo sebe. Jason čekal, že uvidí její tvář rozjasněnou poznáním, ale zůstávala stále stejně zmatená.
„Vidím to všechno, Jasone,“ řekla po chvíli. „Ale nejsem si jista, jestli tomu věřím. A když si myslím, že tomu věřím, zase třeba vůbec nic nevidím Co to je? Kde to jsme?“
„Právě tady!“ řekl Jason bez přemýšlení.
„Já vím, ale kde to je tady? Kde to jsme? To je to, co chci vědět.“ Čekala na jeho odpověď, ale Jason jakoby oněměl.
Pokoušel se přemýšlet o tom, co říci. „Nevím nic víc, než že jsme právě tady. Neumím ti říci kde jsme jinak, než právě tady.“ Měl pocit, jako by se propadal. Vzájemná komunikace mezi ním a Marií, která byla ve vězení tak perfektní, tu nějak přestala fungovat.
„To přece nedává smysl.“ Marie měla stejný pocit jako Jason. Proč si nerozuměli? Jason se postavil vedle ní.
„Pojď, projdeme se ke srubu. Možná, že se to mezitím vyjasní,“ řekl Jason. Doufal, že procházka krajinou umožní mezitím Marii vidět, nebo alespoň cítit místo, kde jsou. Ale Marii jako by bodla vosa.
„K jakému srubu?“ Její hlas byl nepříjemně ostrý. „K jakému srubu, Jasone? Kde to jsme? To nevíš, že?! Ne, Jasone, nepůjdeme nikam. Myslím, že jsem udělala velikou chybu. Nic tu není o nic jasnější, než to bylo ve vězení. Proč jsi mě bral sebou? Jestli je tohle všechno a ty ani nevíš, kde jsme, tak proč bys se mnou nemohl zůstat ve vězení?“ Marie začala být rozčilená. Jason na ni hleděl s pocitem totálního zoufalství, ale nebyl schopen nic dělat.
„Ale Marie, vždyť se podívej kolem sebe, Podívej se na to všechno. Necítíš se jinak?“ Jason se chytal všeho. Marie na něj hleděla rozhněvaně, ale ovládla se, než začala mluvit.
„Ne , Jasone, necítím,“ řekla měkce. „Nevím, co to všechno je, ale necítím nic jiného, než že chci jít zpátky.“ Čekala chvíli, dívajíc se na Jasona. Ten se rozhodl nereagovat.
„Jasone, šla jsem sem, protože jsem si myslela, že tě miluji, ale teď už nic není zcela jasné. Ani to. Můžu k tobě být jen upřímná. Jediná věc, kterou vím, je, že jsem strávila nejhroznější noc svého života. Občas si myslím, že vidím vězení, a pak si zase nejsem jistá. Ale jestli to, co jsme tuto noc prožili je tu normální, pak chci zpátky do vězení, dřív, než úplně zmizí. Nemohu ti lhát a říkat, že je všechno v pořádku, když není, Jasone. To bys jistě nechtěl, že. Pojď se mnou zpátky, vězení není tak špatné. Můžeme si dělat, co chceme. Řekla jsem o nás Lesovi, takže se nebudeme muset schovávat. Pojď se mnou zpátky, Jasone. Prosím, nechci tady zůstat.“ Mluvila tiše a s přesvědčením. Jasonovi to nejdřív způsobovalo bolest, ale potom ho zalila vlna soucitu. Jeho oči se naplnily láskou.
„Rozumím ti, Marie,“ řekl. „byla to moje chyba, že jsem tě sem bral, ale já se nemohu vrátit s tebou. Mám v sobě mír a harmonii, které jsem před tím nepoznal. Miluji tě, ale vidím nyní, že tě mohu milovat i když nebudeme spolu. Bylo ode mne sobecké chtít po tobě, abys šla se mnou. Je mi to líto. Jdi zpět, když musíš.“
Stáli tak chvíli a potom se Marie naklonila k Jasonovi a jemně ho políbila.
„Nemohu ti říkat, že vidím, když nevidím,“ řekla.
„Rozumím ti. Buď na sebe opatrná. Miluji tě.“ Jason byl naplněn pocitem míru, což ho samotného překvapovalo. Dosud prožil několik smutných sbohem a byla vždy bolavá.
Marie poznala v jeho hlase, že další rozhovor by byl zbytečný. Cítila se oklamána okolnostmi. Nemohla nic dělat, ale co cítila, bylo pravdivé a její poctivost vyžadovala vrátit se do vězení, ať už s Jasonem, nebo bez něj. Byla smutná, protože milovala Jasona a nechtěla ho opustit. Ale věděla, že budovat vztah s ním na čemkoli jiném, než úplné upřímnosti a otevřenosti, by bylo nepoctivé a vedlo by k neštěstí. Šla zvolna zpět ke zdi a ještě jednou se za ním krátce otočila. Potom prošla dírou. Když si myslela, že je bezpečně z jeho dohledu, sedla si na zem a plakala a plakala. Nevěděla, že se Jason na ni stále dívá.
Jeho smutek opadl a pocit ztráty zmizel, jako neexistující zdi vězení. Nezbyl ani pocit hořkosti. Jeho láska se nezmenšila, protože ona právě překrývala smutek. Byl v pozoruhodném stavu vědomí.
Nepřemýšlel a najednou zjistil, že je u srubu. Chvíli stál na verandě a kochal se krásnou vyhlídkou. Obloha byla purpurová a oranžová, kopce byly sametově zelené. Bylo úplné ticho. Otevřely se dveře a vyšel Tom. Nic neříkal, ale Jason cítil, co mu sděluje. Rozmlouvali beze slov.
„Rád vidím, že se cítíš dobře,“ vnímal od Toma. „Věděl jsem, že Marie nepřijde a doufal jsem, že to budeš mít rychle za sebou. Její svoboda je nevyhnutelná, ale půjde svou vlastní cestou.“ Jason měl Toma rád, ale začínal poznávat takový stav vědomí, který byl za jakoukoli potřebou mít někoho rád. Nebo naopak být od někoho milován. Začínal zakoušet podstatu čisté lásky, bez hranic, beze změn. Lásky, která se nemění, která je ke všem lidem stejná. Lásky tak pevné a jisté, že před ní mizí všechno zlo. Lásky tak neoddělitelné od jeho vědomí, jako jeho jméno.
Tom přerušil jejich tichou rozmluvu hlasitými slovy: „Pojďme dovnitř!“
Vešli dovnitř a Jason uviděl na zemi dva malé sbalené batůžky. Bylo v nich pár kusů oblečení. Srub byl čerstvě uklizen.
„Odcházíte?“ zeptal se Jason překvapeně.
„Ano, Jasone. Přišel čas jít dál,“ odpověděla Janey. „Jsou ještě další místa, kde nás čekají další úkoly. Předáváme tento srub tak, jak byl předán nám. Jednoho dne ho i ty předáš dál.“
Trochu ho to zaskočilo. Byl zklamán jejich odchodem a cítil záchvěv strachu. Náhle se cítil uzavřen do svých vlastních myšlenek.
„Neboj se,“ řekl Tom. „Všechno se děje tak, jak to má být. Nikdy nezůstaneš bez odpovědi a pomoci. Ode dneška budeš jako průvodce pomáhat dalším, tak jako my jsme pomáhali tobě.“
Všichni usedli ke stolu a Tom pokračoval.
„Vím, že teď si nejsi jistý, co máš jako průvodce dělat a proto ti řeknu několik pravidel. Ale to, co ti řeknu jako pravidla jsou pravidla jenom vzhledem k současnému stupni tvého vývoje - ve skutečnosti to nejsou pouhá pravidla, ale neporušitelný zákon, který nelze za žádných okolností překročit.
Jedno z těchto pravidel jsi se naučil na Marii. Neuč nikoho, kdo nechce být učen. Dokud člověk není připraven vnímat tento stav, nemůže ho vnímat. Nelze ho tam tlačit, má to spíše opačné účinky a vytváří to v něm zmatek.
Jsou tu ještě další bytosti, které jsi zatím nepotkal. Až je objevíš, buď si vždy vědomý hodnoty pravdivosti, vždy buď naprosto opravdový, pravý. Neustále odhaluj ve svém myšlení polopravdy a drobné lži. Pravdivost je čistá a absolutní a je základem duchovní síly.
Opírej se o lásku, je to základ existence. Ne obvyklá sobecká láska, ale láska, kterou jsi cítil, když jsi šel sem, domů. Tato láska se aktivně projevuje v momentech nesouladu, konfliktu. Čistota lásky rozptyluje nenávist. Občas můžeš mít pocit, že nemůžeš milovat. To je falešné ego. Tvojí pravou podstatou je láska. Neměj nenávist. Láska vyzařuje bez jakéhokoli úsilí.
Chraň se víry, že zlo má moc samo o sobě. Strach neexistuje, pokud mu to nedovolíš a ani potom nemá žádnou moc. Postupně se naučíš, jak se vymanit ze sugesce omylů, že vnější objekty existují samy o sobě a mohou na tebe nějak působit. Otoč mysl pryč od hluku smyslových vjemů a věř hlasu, který k tobě mluví v tichu. Až se ti podaří oddělit pozorování od myšlení, světlo tě povede přes všechny překážky. Nenech se nikdy oklamat pokud jde o tvou vlastní identitu.
Bude se zdát, že mnoho lidí sem bude přicházet díky tvé péči, ale nenech v sobě vzniknout pocit zásluhy, ani falešnou zodpovědnost za tyto lidi. Je to jejich vlastní postupný vývoj, který je přivádí k tobě a nevyhnutelně je povede i dál. Buď jako lampa v okně pro tyto poutníky.“
Jason nerozuměl všemu z toho, co Tom říkal. Něco ho začalo trápit. Myslel na ten hrozný moment, kdy se mu ve vězení znovu objevily zdi. Tenkrát nevěděl, jak udržet svou mysl u pravdy, jak mu radil Tom. Uvědomoval si, že neví jak dělat cokoliv z toho, co mu Tom říkal.
„Tome, vím že všechno, co mi říkáš, je správné, ale nevím, jak to dělat,“ řekl.
„To je potíž, která nás potkává všechny,“ řekl Tom. „Mohu to říci asi tak - jsi stále úplný a kompletní. Tvá existence jako idea je nesmrtelná a věčná. Nyní pracuje princip zajišťující život a odhalení pravdy. Přemýšlej o pravdách, které jsem ti řekl. Čisté porozumění kterékoli z nich, ti odhalí podstatu individuální praxe a bude ti přinášet další poselství tak, jak budou zapotřebí a jak budeš schopen jim rozumět. Nejsi slepá, klopýtající a omezená bytost, hledající pomoc. Jsi nekonečná idea, nabitá a oživená silou své celistvosti a kompletnosti. Jen víra v opak tě může spoutat. Opusť takovou víru, nepřemýšlej o jejích příčinách a nezabývej se jí. To je všechno, co ti mohu říci. Ty a já jsme ve stejném bodě, jako jsi byl s Marií, když jste odešli z vězení. Přijetí pravdy je někdy velmi obtížné, ale to je důsledek individuality člověka.
„Už musíme jít. Sbohem, Jasone,“ řekla Janey, vstala a objala ho. Tom zvedl jejich zavazadla a podržel otevřené dveře.
„Sbohem. Děkuji vám,“ řekl Jason. Díval se hluboko do Tomových očí a cítil jeho klid a mír. Do mysli mu vskočila otázka a bez přemýšlení řekl: „Tome, kdy budu rozumět?“ Cítil se hloupě hned, jak otázku vyslovil.
Tom se usmál s porozuměním. „Řeknu ti, co Simpson, můj učitel, řekl mě na stejnou otázku. Podstata nekonečna je bezčasová. Nyní věříš, že růst probíhá v čase, ale když dorosteme k porozumění nekonečnu, jedna z prvních věcí, kterou uvidíme je, že jsme tam byli celou dobu. Je to jako s vězením; byl jsi svobodný celou dobu, jen jsi o tom nevěděl.
Jason přikývl a Tom se široce usmál. Janey a Tom scházeli dolů z kopce. Obloha byla třpytivě purpurová. Jason za nimi zamával, otočil se a vešel dovnitř.