Věda a jóga - Rostislav Kocourek , Antonín Bajer

FYZIKÁLNÍ VÝCHODISKA JÓGY

Úkolem jógy ve smyslu nauky K.Minaříka je eliminace samovolného úpadku fyzických a psychické složek lidských bytostí, k němuž dochází na základě snižování míry uspořádanosti a na základě poměru jedince k němu samotnému a ke světu. Poměr jedince k němu samotnému a ke světu je právě faktorem, jímž lze úpadek lidské bytosti bud urychlovat nebo eliminovat. Konečným cílem jógy je proměn lidské bytosti ve vědomí, tedy v napětí bez tendencí k diferenciaci, které fyzika nazývá "invariancí vesmíru". Smyslem jógy tedy je taková eliminace úpadkových procesů, která umožňuje změnit povšechnou degradaci, končící marasmem a smrtí, ve vzestup. Předmětem nauky je popis metod, jež proměnu složek formální existence v univerzální invarianci navozují tím, že aktivují proces přeměny hmoty v energii. Zjednodušeně řečeno, jde o iniciaci zpětného procesu degenerace vlnění ve hmotu. Jako takové tyto metody spadají do oboru fyziky, a protože jejich základem jsou vědomé manipulace s vlněním , stýká se zde obor fyziky s oborem psychologie a neurologie.
Soudobé fyzikální poznatky naznačují,že hmota je obtížně definovatelným pojmem, protože není zřejmé, které jsou ty vskutku elementární částice podle dnešních poznatků fermióny I. Až III.generace0, z nichž by bylo možné definici odvodit. Naopak se ukazuje, že z elementárních částic lze podobně jako z ruských matrjošek stále vytahovat částice elementárnější a to snad tak dlouho, dokud nezůstane nic.
Členění dosud známých částic na částice tvořících látku vesmíru a částice zprostředkující silové působení je poněkud zpochybněno teorií sjednocení sil, a proto z něj nelze při zkoumání vztahu hmoty a síly vycházet jako z něčeho směrodatného. Částice tvořící látku vesmíru se jako takové chovají pouze v určitých "standardních" podmínkách, zatímco v jiných podmínkách se mohou chovat jinak. A právě na to poukazuje teorie sjednocení sil: že je-li hmotným částicím, tedy částicím s větší než nulovou klidovou hmotností, dodávána energie, zanikají rozdíly mezi nimi a částicemi zprostředkujícím silové působení, jejíž klidová hmotnost je nulová.
A částice, jejichž klidová hmotnost je nulová, již nejsou částicemi, ale elektromagnetickým vlněním, které se může podobně jako částice chovat. A toto vlnění se jako částice může chovat proto, že je nositelem celistvých násobků množství energie, přičemž platí, že čím větší je tato energie, tím kratší je vlnová délka daného vlnění. To je základ kvantové teorie, který byl založen Maxem Planckem na začátku 20.století.
V kvantové teorii však fyzika naráží na nepřekonatelný "problém měření", který je ve skutečnosti problémem vědomí - tj. Problémem, jak začlenit do fyzikálních teorií vědomí a jevy, které se vědomím bezprostředně souvisejí - tedy zejména mysl a mentální činnost. (Heisenberguův princip neurčitosti.) Jde o to, že fyzika se snaží vysvětlit vše, poněvadž jiné vysvětlení než vysvětlení všeho je neúplné a neúplné vysvětlení ve svém důsledku vede spíše k vynořování stale většího počtu otázek než k jejich úbytku. Proto si neúplné vysvětlení nemůže nárokovat více než konstatování, že je neuplným vysvětlením, které nikdy v ideovou základnu formy společenského vědomí nevyústí. Přesto se fyzika k vysvětlení všeho přibližuje, a to tím, že uvádí do souladu jednotlivé dílčí teorie. Avšak není tomu tak, že dílčími teoriemi lze postupně vyskládat celou mozaiku, z níž se vynoří celek, jak tvrdí S.W.Hawking. Dílčí teorie vždy končí u nějaké oblasti, kterou lze označit jako "terra inkognita", a tím jsou vytvořena rozhraní neprůchodných bariér, kde jsou dílčí teorie v rozporu s jinými dílčími teoriemi.
Dílčí teorie tedy sice mohou konvergovat k povšechnému vysvětlení světa a prázdné oblasti zmenšovat, ale nikdy je nepřeklenou právě proto, že jsou dílčí.
Proto fyzika musí vysvětlit vše jedním rázem - jiné vysvětlení k řešení nevede - ale ukrajuje z existence vědomí a mysl, poněvadž je nedokáže začlenit do matematických a fyzikálních vět či algoritmů. A zde se ocitá v začarovaném kruhu - musí vysvětlit vše, ale jednu část odmítá, zatímco druhou , se kterou pracuje, skutečně vysvětluje - ale o tomto vysvětlení se chybně domnívá,že by někdy mohlo být vysvětlením všeho.
Jinými slovy: dokud fyzik do logických algoritmů nezačlení to, co algortimy vytváří - což je ostatně síla v pohybu, tedy forma energie - nebude nikdy schopen vysvětlit vše , protože nepočítá s jistou částí toho všeho.
A to, co algoritmy tvoří, do logických algortmů nikdy nezačlení právě proto, že logika sama je výtvorem toho, co algoritmy tvoří. A to je objektivně nepřekonatelný paradox a současně onen styčný prostor mezi fyzikou a psychologií,mezi Heisenbergovým principem neurčitosti a jógou. Jóga vychází z životní reality a jako taková se zabývá řešením životních problému - nikoliv řešením zábavných teorému- např. zda je možné změnit něco, co se nikdy nestalo. To je zábavná otázka, protože se zdá, že není možné měnit je to, co se stalo. Ale jogín takovými otázkami neztrácí čas - je zde, má k dispozici pouze sebe a je v situaci, která se mu nejeví jako optimální, protože ví, že na této Zemi nic nepřežije. Proto se své smrti ptá: "Co a jak mám udělat, aby situace optimální byl?"
A právě tím se zabývají všechny pokročilejší tzv. Duchovní systémy, ačkoli bychom je stejně dobře mohli nazývat systémy fyzikálními alespon do té doby, dokud nejsou překročeny Heisenbergovy relace neurčitosti, a dokud tedy platí běžná pozemská logika.(Nemáme totiž důkazy, že za jiných podmínek nemůže platit jiná logika) A dokud platí běžná logika, vychází jóga z fyzikálních předpokladů. Je-li hmotný svět výsledkem degeneračních procesů, při nichž dochází ke zvyšování "hmotnosti" za současného vyzařování energie, není vyloučeno, že se čerpáním vlnění dosáhne efektu opačného - to potvrzuje teorie sjednocení sil.
A o tom, že svět skutečně je výsledkem těchto degeneračních procesů, svědčí například vývojové tendence galaxií, slunečních systémů a hvězd nebo pouhý fakt, že existujeme jako transformované sluneční záření, které vzniklo při termojaderné syntézou dvou atomů vodíku za vzniku hmotnějšího atomu helia.
Otázkou tedy je, jak to udělat, aby se dodáním vysoce ušlechtilé energie převedly převládající chemické fyziologické procesy na procesy undulační, které při dlouhodobém působení způsobují transformaci, či do konce transmutaci hmoty.
A jogín, protože nemá nic jiného než sebe, zde do algoritmu začleňuje mysl a vědomí, protože s žádným jiným elektromagnetickým vlněním nemůže nebo neumí vědomě zacházet a tento subjektivní způsob je také jediný, kterým mysl a vědomí do algoritmu začlenit lze. Proto tento algoritmu přirozeně nemůže být ani fyzikální, ani matematický , ale psychologický , a cesta takto nastoupená je pak cestou směřující proti nevyhnutelnosti účinků působivých sil přírody. Je to tedy cesta nikoli evoluční, nýbrž cesta směřující k ovládnutí přírodních sil, totiž těch sil, jimiž se člověk nechává unášet a výsledkem jejichž působení je málo ovlivnitelný zevní osud.
O tom, že produktem mysli je elektromagnetické vlnění, nemůže být sporu. Funkce mysli závisí na elektrických dějích v mozku, což je samo o sobě jasným důkazem. Nicméně nevíme, jaké vlastnosti toto vlnění má.
Vzhledem k soudobým fyzikálním poznatkům nelze vyloučit, že se pohybuje nadsvětelnou rychlostí O superluminární rychlosti americký profesor fyziky Nick Herbert říká:
"Rozhodl jsem se rozlišovat Vzhled, Realitu a Teorii. Vzhled je to, co vidíme. Všechno kolem nás je vzhled. Realita je hypotetická podstata ležící za věcmi, to tajemno za tím vším. Teorie jsou historky, které jsme si okolo Vzhledu a reality vymysleli. Bellův teorém, tedy důkaz odvozený z fyziky, říká, že Vzhled, zejména ve fyzice, nemohou jisté experimenty vysvětlit, pokud nebudeme předpokládat něco z Reality. A to, co musíme předpokládat, je, že když rozdělíme dva systémy, zůstanou záhadně ve spojení. Toto spojení je rychlejší než světlo, nedá se ničím zastínit a není omezeno prostorem. Existuje však na rovině Reality, ne Vzhledu.. Můžete to dokázat - existuje to stejně jistě, jako 2a2 jsou 4,ale nikdy to neuvidíte."
Tento druh fatálního pesimismu jóga nesdílí. Jogické zkušenosti ukazují, že to možné je. K. Minařík na toto téma říká:"Mentální energie je jednak bytostná - umožňující poznání, tvoření myšlenek a představ - jednak kosmická-: Prostřednictvím této energie, kterou disponuje mysl, je člověk spjat s kosmem. V bytostech je vlastně modifikací volné kosmické síly."
"Oblast energií s korpuskulárními vlnovými vlastnostmi, na fyzikální úrovni oddělenou od oblasti sil vlnového charakteru Heisenbergovým principem neurčitosti, lze překročit jen úsilím podle pouček jogických metod, a to mentálním záměrem nekonečně malého bodu a pomocí nirvikalpasamádhi."(1960,ústní sdělení doc. Bajerovi) "Stav přírody v tvůrčím aktu má totiž charakter přeskupu
jících se korpuskulí v silové a nebo tvarové formace na základě elektromagnetických sil. Tyto síly v živé přírodě budí vůli k životu. Jestliže vůle k životu chybí, zaniká příčina soudržnosti korpuskulárních kvant, a tím přírodní praelemnet nabývá původní povahy, totiž rovnovážného napětí, jež se ve stavu nejideálnější rovnováhy jeví jako potenciální vesmírná energie její obdobou v živé přírodě je vědomí. Vzhledem k této rovnováze je tento princip, ´nepohybem´, klidem transcendetním světlem, prostupujícím vesmírný prostor."
"Celá jóga tedy není nic jiného než systém operující s kvanty energie, která tu jsou , ale jsou stále převáděna ve vyšší členy, jejich kvalita rozhodne o změně struktury poutající pociťování a uvědomování člověka."
"Jogínové nevtěsnávali a nikdy nevtěsnají zkušenostní postupy, krokem se podobající, do matematických formulí (algoritmů). Ale to není jejich nedostatek. Právě proto, že je nevtěsnávají, překročili i Heisenbergův princip neurčitosti jakožto oblast zvratu, takže dosáhnou toho, co se jeví jako oblast evidentního uvědomování v jiných dimenzích, než jsou určeny fyzickým bytostem s jejich obvyklým psychickým vybavením. A toto právě je účel veškerého úsilí vědy i nauk.


1.Úvod | 2.Fyzikální východiska jógy | 3.Vědecké základy jógy 1.č. 2.č 3.č| 4.Jóga a EEG | 5.Závěr | 6.Slovník

HOME