Věda a jóga - Rostislav Kocourek , Antonín Bajer

VĚDECKÉ ZÁKLADY JÓGY - 1.část, 2.část,3.část

Zaměřením pozornosti na procesy odehrávající se v těle a pěstováním rozlišovacích schopností se jogín postupně propracovává k poznání sil, které jsou původci fatálních situací. Snahou modulovat tyto síly, tj. Převádět je na síly vyšší kvality, se učí algoritmům, jež jsou ve své podstatě objektivně platnými nástroji. Tyto nástroje potom lze použít identicky jako formule a algoritmy matematické, avšak s tím rozdílem, že tyto se stávají bytostnou součástí jogína, zatímco tamty nikoli.
Jedním z nejvýznamnějších algoritmů tohoto typu je dosahování žádoucích duševních stavů pomocí činnosti ve spojení s volním úsilím.
Průvodcem činnosti mysli je mentální energie, která spadá do oblasti elektromagnetických jevů, a je tedy vysoce ušlechtilá, zatímco podněty určující zevní osudovost se vyznačují kvalitou nižší, úzce související s procesy biochemického charakteru.
Působením kvalitativně vyšších energií na nižší a následným ovlivněním dochází k transformaci vnitřního života jogína a k jeho vymanění z dosahu hnacích sil přírody.
Působení tohoto typu je podmíněno funkcí vysoce specializovaných buněk, tzv. neuronů. Každý neuron má tělo, které funguje jako generátor elektrických nábojů, vedených neurity, tzn. Osovými vlákny, centrifugálně od těla neuronu k jiným neuronům nebo buňkám, a dendrity, jichž je větší množství a vedou elektrické impulsy centripetálně, tj, k vlastnímu neuronu od jiných neuronů prostřednictvím synapse.
Synapse se pak uskutečňuje pomocí neurotransmiterů, což jsou rychlé přenašeče el. vzruchu na synapsích, měnící prostupnost membárnových kanálků pro ionty nesoucí el. Náboj 9Na, K, Ca, Al. Na rychlém vedení el. Vzruchů se podílejí membránové depolarizátory, které působí excitačně a hyperpolarizátory, které působí inhibičně.
Synapse je tedy buď excitační , to znamená, že chemický zprostředkovatel či přenašeč - acetylcholin a kyselina glutamová - převede el. Impuls dále s následnou depolarizací, nebo je inhibiční , a v tom případě přenašeč - GABA systém, glycin - el. impuls zadrží a nepřevede dále s následnou hyperpolarizací.
Výsledkem tohoto spletitého kmitání nábojů je emise pronikavé energie, která je nenávratně ztracena, je-li bez užitku vyzářená prostřednictvím difuzní funkce mysli. Je-li difuzní činnost mysli ovládnuta, lze tuto energii zužitkovat v subjektivním smyslu, zejména v tom případě, dojde-li ke zpřítomňování těla ve vědomí, neboť pomocí této aktivity se tok energie obrací do těla jogína. Je-li dosaženo takového stupně dovednosti ve zpřítomnování těla ve vědomí, že se evidentně stává působivou silou, začíná se samotná aktivita zpřítomňování těla jevit jako nedostatečná, neboť poznává, že tím zesiluje kvalitu stávajícího prožívání bez ohledu na to , zda je harmonické či disharmonické.
Proto přistupuje k analýze bytostných procesů, aby vypátral, jak lze nežádoucí disharhamonické stavy měnit harmonické a přitom zjišťuje, že činnost mysli není oddělena od reflexivního zpracovávání vjemů a dojmů, při němž je mysl zapojena na oblast citovou, tj, na oblast emocí a živočišných atavismů.
Pozornou introspekcí potom identifikuje vazbu mysli na oblast citů jako reflexní zpracování smyslových informací, zprostředkovaných podněty z podrážděných smyslových orgánů. Při podráždění smyslových orgánů (čidel) jsou totiž el. impulsy vedeny specifickými dráhami do centrálních analyzátorů, umístěných v přesně vymezených oblastech čtvrté vrstvy mozkové kůry, a tyto specifické dráhy z čidel mají odnože, které jsou napojeny na proximální část kmenové retikulární formace v mezodiencefalonu.
Tak dochází k tomu, že každé specifické podráždění, vedené těmito odnožemi, podráždí neurony retikulární formace. Odtud jsou nespecifické el. impulzy vedeny difuzním projekčním systémem k mozkové kůře a aktivují bdělost. Jinými drahami (diencefalotemporálním i a septohippokampálními) jsou tyto pulzy vedeny k limbickému systému, kde je hodnocen jejich biologický význam a kde se zabarvují (modulují) citovou odezvou.
V diencefalonu je tedy celý nervový systém propojen s oblastí odpovědnou za bytostné vědomí a podvědomí , včetně jeho citové složky, přičemž bdělé vědomí je ve vztahu k prvním třem vrstvám kůry mozku, kde je lokalizována inteligence, schopnost bdění, spánek, myšlení a vnitřní řeč apod. Do těchto vrstev přecházejí el. impulzy ze čtvrté vrstvy kůry přes interneurony při činnosti smyslů. Odtud přecházejí do páté a šesté vrstvy a posléze do podkoří kmene mozkového, míchy a periferním nervstvem ke tkáním.
Vjemy jsou dále konfrontovány s paměťovými stopami 'engramy' minulosti. To zajištují asociační dráhy v jedné hemisféře mozku a mosurální dráhy v druhé polovině mozku. Výsledkem tohoto složitého hodnocení je dojem, který je zatížen neuvědomělou činností nervového systému. To znamená, že příslušný podnět je provázen reflexní reakcí, ať již citovou , nebo vegetativní, která je součástí vrozených vloh, sklonů , atavismů a "species specific programming", tj. Zděděnými dispozicemi biologického druhu.
Subjektivně se reflexní reakce jeví jako neodolatelná nutkání reagovat a dané vjemy určitým charakteristickým způsobem .
Na základě tohoto poznání dospívá jogín k závěru, že je nutno abstrahovat činnost mysli, tak aby neuvědomělými procesy nervového systému nebyla ovlivněna, a touto neovlivněnou , čistou myslí potom pronikat do hmoty těla, poznat nižší složky citovosti a měnit je na napětí vyšší kvality. Po určité době praxe jogín nalézá metodu, která abstrahování činnosti mysli umožňuje. Poznává totiž, že abstrahování činnosti mysli spočívá v dobrém oddělení subjektu od objektu, což ve zjednodušeném smyslu provedení znamená vnímání sebe jako objektu.
Na tomto stupni sebepoznání a sebereflexe již je evidentní, že tato metoda umožnuje jak ovládání difuzní činnosti mysli, tak ovlivňování nižší složky citovosti.
Podle hloubky ovládnutí difuzních tendencí mysli rozlišuje různé stupně sebekontroly:
1.Mysl neovládaná, charakterizovaná reflexivním myšlením, které bývá příčinou změny duševních stavů. 2.Mysl kontrolovaná, charakterizovaná reflexivním myšlením, které však neuniká z dosahu uvědomování, Bývá opět příčinou změn duševních stavů.
3.Mysl ovládnutá, charakterizovaná tím, že proces myšlení může být na povel spuštěn a na povel zastaven. Podmínkou je eliminace citových vzruchů.
4.Mysl extatická, charakterizovaná jako v bodu, 3 s tím rozdílem, že jsou eliminovány světské zájmy a je posílen záměr ke kvalitě nediferencované vědomí.
5. Mysl zastavená. "je nezbytné vystupňovat sebepozorování až k dokonale sebekontrole a schopnosti každý projev ovládat , a pak teprve dojde ke stabilizaci mysli, k nezaujatému vnímání a k dobrému uvědomování se všeho dění."
"S ovládnutím mysli a jejím uklidněním musí být ovládnuto a proměněno také pociťování; teprve pak vzniká moudrost a radostni přicházejí samy," říká K. Minařík.
Ovládnutí nižší oblasti citů, tedy úroveň pudů, která neslouží jen k zachování rodu i jedince, ale na úrovni vědomého prožívání také k ukojení žádostí a získání životních zkušeností, je nesnadným úkolem pro většinu lidí. To je pochopitelné, neboť samotná animální existence odvozuje svůj původ právě z úrovně pudů.
Pudy a nižší citové atavismy vázané na retikulární formaci mozkového kmene jsou doménou podvědomí, a člověk si je uvědomuje retrográdně - chemické procesy se jeví jako autonomní. Chemickým komponentem citovosti jsou zejména neurohormony produkované žlázami s vnitřní sekrecí. Jejich vliv na nervový systém spočívá v modulaci nastavení reaktivity vzrušivé membrány neuronů na úroveň bližší excitaci nebo inhibici.
Úzká součinnost neurohormonů a hormonů žláz s vnitřní sekrecí s nervovým systémem je patrná a uložení nervových jader v kmeni mozkovém. V bezprostřední blízkosti kmenové retikulární formace jsou ústředí vegetativního systému a ústředí řídící sekretorickou funkci adenohypofýzy a neurohypofýzy. Odtud jdou povely k periferním žlázám s vnitřní sekrecí.
Jak již bylo řečeno, spojovacím mostem s podvědomím , tj. S nižší citovou oblastí, je denní vědomí v užším smyslu, tj. Uvědomování si sebe jako objektu i bytosti (bytostné vědomí). Je to způsobeno tím, že uvědomování si těla vede k sestupu denního vědomí do mezodiencefalu, jehož součástí je hypotalamus, a tím se tato oblast stává přístupnou zásahům denního vědomí. Jakmile denní vědomí vstoupí do mezodiencefalické oblasti, je navázáno spojení s mozkovou kůrou, zejména s její první vrstvou , tzv. Talamokortikálním okruhem.
A právě to je známkou, že došlo k dobrému oddělení subjektu od objektu tedy k abstrahování činnosti mysli a k identifikaci nižších složek citovosti.
Stanou-li se za těchto okolností nižší i vyšší předmětem bádání jogína, zjistí, že nejobtížnějším problémem při zvládnutí citovosti je rychlejší odezva citových hnutí na vnímání než rozumné hodnocení. "předstih" citových hnutí se pak projevuje nežádoucím působením Jogín dále poznává, že mezi myšlením a cítěním existuje zpětná vazba, ,což znamená , že vyvoláním vzpomínek je možné indukovat jim odpovídající kvalitu pociťování. Jakou kvalitu pociťování tedy mysl svým záměrem vyvolá, takové kvalitě se podrobuje psychický stav člověka.
Takém mu začíná být zřejmé, že nikoli jen dráždění smyslových orgánů způsobuje změny duševních stavů, ale také samotné prostředí, v němž se nachází, neboť bývá poznamenáno napětím odpovídajícím živočišné přirozenosti, které ztěžuj úsilí jogínova ovládnout nižší citovost.
Odtud již je snadné odvodit, že vedle působení mysli jako faktoru energetické ho vedle schopnosti mysli ovládat ve smyslu spouštění nebo zastavení její činnosti je k dosažení žádoucích duševních stavů nezbytná mentální kázeň, která spočívá ve volním výběru předmětu zájmu v oblasti myšlení a v oblasti citů, stejně jako pěstování pozornosti, jež umožňuje eliminovat předstih citových hnutí pře rozumovým hodnocením vjemů.
Kromě evidentního zjištění, že člověka ovlivňuje prostředí, v němž se nalézá, jogín poznává, že lidské tělo se chová podobně jako každé jiné hmotné těleso, totiž jako zářič, jehož emitovaná energie je nositelem informace o kvalitativní náplni tělesa. Poznává, že právě působení této informace vyvolává reakce, a tím se samotná informace, zprostředkovávána kvalitou emitovaného záření stává osudovou silou.
Tento efekt se poznává jako příčina dění, jež může být nežádoucí. Důvodem je to,že charakter energie citových hnutí, tj. Charakter oné zmíněné informace, může nést znaky různých psychický sfér (ve smyslu náboženského pojetí existence znaky sfér nebeských až pekelných ).
Aby tedy bylo dosaženo chtěných psychický stavů, je vedle nutného volního výběru předmětu zájmu jogína vedle pěstování bdělé pozornosti nezbytné, aby bytostné vyzařování bylo jakousi "radostnou zvěstí", která v prostředí nevyvolá obranné nebo útočné reakce.
Již při prvních snahách o citovou sebevládu naráží jogín na komplex sexuální, jež se mu na cestě za svobodou jeví jako těžko zdolatelná překážka, vyvěrající z atavistických hlubin bytosti. Při vědomí skutečnosti, že sexualita nemá být ani uspána, ani zlomena, jogín usiluje o ovládnutí sexuální energie a její proměnu použitelnou při jogické praxi.
Toho lze dosáhnout "odvrácením se od všeho, co budí pohlavní vzrušení, žádost, chtíč," říká K. Minařík. Jaké jsou neurologické mechanismy při tomto úsilí objasní funkčnost systému na neurohumorální úrovni. další >>

1.Úvod | 2.Fyzikální východiska jógy | 3.Vědecké základy jógy 1.č. 2.č 3.č| 4.Jóga a EEG | 5.Závěr | 6.Slovník

HOME